Černí andělé

Znala jsem dívku. Jmenovala se Yukira Imazato a byla moc milá. Každý den, jakmile vyšlo slunce, jsem ji vídávala venku na balkóně-jen kvůli ní jsem vstávala vždy tak časně ráno. Povídaly jsme si o všem-o škole, kamarádech, rodičích i našich zájmech. A když jsem měla nějaké trápení, svěřila jsem se jí a hned jsem se cítila mnohem lehčeji. Ona říkávala „Východ slunce dodává lidem naději. Každý nový den je plný příslibů a každý náš skutek i myšlenka nás činí takovými, jakými jsme.“ Bylo mi s ní tehdy strašně dobře, neboť jsem pociťovala, že z ní jde jakési uklidňující teplo, které způsobilo, že se moje starosti rázem proměnily v malé černé motýlky, kteří ode mne odlétali kamsi pryč. A každá radostná událost v mém srdci vzplála jako mohutný oheň, takže jsem se díky tomu dokázala těšit i z maličkostí. Yukira mi dodávala odvahu a sílu poprat se s velkým světem i s osudem, dokázala proměnit prostá slova v kouzla a přimět člověka těšit se z každého úsvitu, neboť „každý východ slunce je dalším na cestě ke smrti“. Ona říkávala spoustu takových věcí, bavilo jí hrát si se slovíčky a filosofovat. Přemýšlení nad životem ji jistě velmi naplňovalo a já jsem u ní vždy našla odpovědi na své otázky.
Na všechny až na jedinou.
Jednoho rána, když jsem vyšla na balkón a podívala se do strany, Yukira tam nebyla. Ještě chvilku jsem čekala, ale ona stále nevycházela. Bylo mi to divné, neboť si za celou tu dobu, co jsem ji znala, nenechala ujít jediný úsvit. Po nějaké době jsem šla na chodbu a zazvonila jí na dveře. Otevřela mi její matka, oči opuchlé od slz. Nebyla schopná mi nic říct, tak jsem vešla dovnitř sama. Po podlaze se táhly krvavé stopy, které pokračovaly až do koupelny. Následovala jsem je a to, co jsem spatřila, do smrti nezapomenu. Ve vaně, ponořená po hlavu do vody rudé od krve, ležela Yukira. Podřezala si žíly. A já se ptám-proč? Proč člověk, který miloval každičký den, udělal něco takového? Přemýšlela jsem nad tím snad stokrát a je to ta nejpalčivější otázka, jaká mě kdy trápila. Napadlo mě, že možná přemýšlela nad životem až příliš mnoho a to, co zjistila, ji vehnalo do spárů smrti. Také jsem si uvědomila, že jsem jí vždycky vyprávěla svá trápení ale ona mě ty svoje ne. Možná jsem to byla já, kdo se stal důvodem její sebevraždy! Ale možná je možná. Jsou to jen domněnky a já se pravý důvod asi už nikdy nedovím. A co dopis na rozloučenou? Napsala jen „Sbohem.“ Obvykle nebývala takhle stručná, ale třeba to bylo to poslední, co musela říct?
Tu noc jsem nemohla spát. Procházela jsem se po ulici a najednou jsem jen tak vzhlédla k nebi. A tam-ve svitu měsíce proletělo několik černých andělů. Viděla jsem jasně jejich ohromná křídla s nádherným, lesknoucím se peřím a vlající černé pláště. A byla jsem si zcela jista, že jsem mezi nimi viděla i Yukiru-ano. Letěla po černém nebi jako pták a usmívala se. Možná našla nový smysl života. Možná smrtí nic nekončí a možná je to jen jakýsi přechod kamsi do jiného světa. Možná…

Věnováno všem černým andělům