Následky

Pravdou je, že následky našich činů jsou někdy mnohem větší, než my sami můžeme ovlivnit. Můžou přesahovat míru naší viny. Každý čin má nějaký následek. Je to zákon akce a reakce. Jenže ne vše lze předvídat, někdy se stanou věci naprosto neočekávané. Budu vám vyprávět jeden příběh o přátelství, vině a následcích.
Začalo to jednoho slunného dne. Rád bych řekl, že počasí bylo strašné, že byla bouřka a strašlivý vítr. Jenže nebe toho dne nevarovalo, co se může stát. Je to snad zákon schválnosti, že se špatné věci stávají za krásných dnů? Bylo přibližně pět hodin odpoledne, nepamatuji si to přesně. Jeden muž, říkejme mu Kazimír, právě seděl v kavárně a popíjel kávu. Nic zvláštního, že? Prostě normální den. Ale i v obyčejných dnech se stávají neobyčejné věci, a ne vždy jsou dobré. Kazimír byl naštvaný, protože jeho nejlepší přítel byl se svou dívkou. Než se seznámil s Andělou, trávili odpoledne společně. Byl uražený, že Dobromil trávil svůj čas raději s ní. Jeho sobeckou myslí proplouvaly zběsilé myšlenky. Co si ta ženská dovolovala? On ho znal déle a lépe. Byl lepší než ona, chytřejší. Čas strávený s ním nebyl ztracený. Přítel by měl být důležitější, než žena. Přátelství je napořád, láska vyprchá. Jenže Dobromil to nechápal, nechtěl to uznat. Kávu vystřídal alkohol. Snažil se zapít vztek, ale nevedlo se mu to. Byl opilý, ale nevadilo mu to. Zavolá si taxíka. Napadl ho perfektní vtip. Bude předstírat, že se chce zabít. Zavolá Dobromilovi. On za ním přijede a bude ho přemlouvat. Uvědomí si, že to on je pro něj to nejlepší. Opustí Andělu a tyhle odpoledne budou trávit zase spolu. Jak dokonalé, že? Kazimír byl tak hrdý na svůj plán. Nebudu vám tady odříkávat, co do toho telefonu namluvil. Nebylo by to přesné, nepamatuji si to slovo od slova. Ale pro tento příběh to není podstatné. Konkrétní slova nejsou důležitá. Jde o celkový význam. Byl jeho záměr zlý? Těžko říct, posuďte to sami. Chtěl zpátky svého přítele. Bylo to špatné? Položím otázku jinak. Je dobrý způsob, jakým chtěl dostat Dobromila zpět? To je snazší otázka. A omlouvalo ho, že jeho mysl byla zastřena alkoholem? Udělal by to, kdyby nebyl opilý? Ne, nejspíš by ho to ani nenapadlo. Mohl někdo tušit, jaké následku to bude mít? Díky souhře náhod může následek narůst do neočekávatelných obrovských rozměrů. Člověk je tak malá figurka v tomhle světě. Čekal v kavárně na Dobromila, proto ho překvapilo, když přišla Anděla. Tak tohle mu nevyšlo. Byl naštvaný a nevrlý. Měl přece přijít Dobromil, to jemu volal. Jenže nebyl doma. Cestou domu se však stala věc, kterou nikdo nemohl předvídat. Autonehoda.
Ležel v nemocnici, neměl žádná těžká zranění. Anděla na tom byla opačně. Umírala. Měla akutní selhání ledvin. Dobromil se za ním ještě nestavil. Vyčítal si to. Vina ho užírala, ničila jeho duši. Uvědomil si, že možná ztratil přítele. Jak bláhový byl. Myslel si, že o něj přišel kvůli Anděle. Teď za to mohl sám. Kdyby mu nezavolal, nestalo by se to. Kdyby se neopil, kdyby nebyl takový sobec, nemusel by tady být. Anděla by neumírala. Nepřál si její smrt. Chtěl jen, aby měl přednost. Jeho mysl byla plná výčitek i vlastní obhajoby. Vše zmizelo, jakmile Dobromil vstoupil do dveří. Polilo ho štěstí. Byl v tu chvíli tak rád, že přišel. Chtěl, něco říct, ale…
„Más stejnou krevní skupinu. Můžeš jí zachránit. Můžeš…můžeš jí dát svojí ledvinu. Pokud budeš vyhovovat.“
Dobrý pocit Kazimíra opustil. Ztratil ho. Je tady kvůli ní. Měl by riskovat život kvůli ní.
„Chceš, abych riskoval svůj život a zachránil tak ten její?“ doufal, že zavrtí hlavou a řekne ne. Tak moc si to přál.
„Ano.“
„Dobromile, já…“ byla v tom chvilka zaváhání. Udělá to kvůli němu, pro jejich přátelství. „Udělám to.“
Vyhovoval. Nevěděl, jestli se má radovat nebo ne. Riskoval svůj život. Podstoupil operaci, přežil. Anděla zemřela. Její tělo odmítlo přijmout ledvinu. Bylo to zbytečné. Bylo to od něj velké gesto, ale bez výsledku. Zbytečné…Riskoval kvůli Dobromilovi život. Ale nebýt jeho, nemusel by žádné riziko podstoupit. Anděla by žila.
Vypadá to, jako by zde byl konec našeho příběhu, že? Ale není. Ležím tu v nemocnici
a přemýšlím. V duchu si mluvím ke svému imaginárnímu publiku. Je to z nudy? Možná ano a možná ne. Nejsou to spíše výčitky svědomí? Nechám to na vás, mí drazí přátelé. Ale teď moment, někdo mě vytrhává z mých myšlenek. Je to Petr. Možná mi odpustil, doufám v to. Vím, že je to moje vina. Miloval jí. Byla pro něj víc než já. Byl jsem strašný sobec. Ale nebyly následky větší než má vina? Přál bych si tomu věřit. Je to má naděje. Ano, je to tak. Já jsem Kazimír. Petr je Dobromil. Proč nic neříká? Kéž by křičel, proklínal mě, brečel. Jakákoli reakce je lepší než žádná. Ale Petr se na mě dívá beze slova. Ani já nedokážu prolomit to ticho, je to tak skličující. Mám takový strach. Myslím, že je to jasné. Pravda bolí. Už mám konec svého příběhu. Znám závěr. A tak tady to máte, mí věrní posluchači, zde máte ukončení příběhu.
Ani ta oběť je nesmířila, A tak je kolem stále ticho, které nic dobrého neslibuje….