Žluté nehty neuklidňují!

Fantazie byla její silnou stránkou. Dokázala si vysnít cokoli. Svůj ráj, svůj život, svého partnera, svou rodinu, prostě všechno. Proč, ale teď, když má nakreslit obrázek fantazie do školy, neví jak začít? Proč nedokáže v klidu přemýšlet a snít? Fantazírovat? Vždyť je venku, svítí sluníčko, měla by mít nějaký nápad. Proč se k ní teď všichni obrací zády? Byla by tak ráda, kdyby jí kamarádi poradili, co má nakreslit, jak začít. Ale kde jsou? Pryč. Všichni jí opustili, byla sama. Poradit ji mohl jen děda, který kolem ní chodil pořád dokola a komentoval její "díla". Nesnášela to jeho poučování, ale co se dá dělat. Všichni takový jednou budeme. Uvnitř těla jí něco značně tížilo, nevěděla co, nechápala. Zapálila si cigaretu a zkoušela se uklidnit. Děda odjel.. Konečně klid, říkala si. Malování vzdala a šla domů. Připojila se na internet a vklouzla do svého světa. Už to nebyl bublinkový svět s čokoládovým domem, ale pouze povrchní internetový jako by svět. Chtěla zmizet. Začít někde jinde. Být lepším člověkem. Stát se andělem. Na stole vedle měla léky – všechny jí předepsal psychiatr. Vůbec se však necítila líp. Občas se zasmála, ale nikdy nevěděla, jestli je to upřímný smích. Pouze když byla s ním, tak se smála. Byla tak hrozně vyčerpaná. Už jen nádech jí dělal problém. Všechno jí tížilo. Že by jen kvůli pitomému obrázku fantazie? Nikdy nechtěla být nejlepší, pouze dobrá. Chtěla mít spoustu kamarádů – dřív je měla, ale později zjistila, že citát "v nouzi poznáš přítele" je naprosto pravdivý. Rozhlídla se kolem sebe. Místnost plná věcí, takové menší skladiště. Nedokázala v klidu přemýšlet. Nemohla.
Namalovala si žlutým fixem nehet a doufala, že ji to aspoň trochu uklidní. Mýlila se. Uvnitř se svíjela, chtělo se jí plakat. Nevydržela to.. propukla v pláč a začala přemýšlet nad svým životem. (To je to nejhorší, co může dělat. Věřte mi.)
Matka úspěšná paní učitelka, všichni ji měli vždycky rádi. Otec veleúspěšný a oblíbený policista. Sestra nadaná slečna s přeurčenou kariérou modelky. A ona? Takový.. "sopel".
Otec byl na zahradě, sekal trávník. Jeho pistole zůstala ležet v ložnici. Vstala a zamířila do ložnice. Zbraň nejdřív potěžkala v ruce, připadalo jí to zvláštní - takhle odejít. Ale co nadělá. Jednou by se to stejně stalo. Je jí předurčené takhle nějak odejít.
Vzala kus papíru a načmárala pár slov.

"Mami, tati, sestři a všichni, co mě máte ještě aspoň trochu rádi. To, co teď prožívám se nedá popsat. Ničí mě to a už nemůžu dál. Není to Vaše chyba. Vy jste mě vychovali, dali lásku, ale tohle je v hlavě, do které bohudík nevidíte. Mám vás moc ráda a vždycky budu s Váma. Navždy.. B."

Znovu uchopila zbraň. Rozhlédla se - oknem viděla otce, už najednou nesekal trávník, ale odpočíval. No jo.
"Myslím, že tuhle pistol už nikdy nevezme do ruky", řekla a zmáčkla spoušť.