O zmizelé Hvězdě

Pršelo. Stála jsem uprostřed ulice a nechávala déšť, aby mi smáčel vlasy, stékal po tvářích a mísil se se slzami. Dovolila jsem teplé letno-podzimní noci mnou prostoupit a přivinout moji duši do svojí vřelé náruče. Utěšovala mě, hýčkala, jako matka chová své dítě, jako mu fouká na bolístku, když zakopne o překážku, již mu sám život nastraží, a rozbije si koleno. A já jsem věděla, že nic už nebude takové jako dřív a že ani já už nemůžu být taková, jaká jsem byla.
******* NO MORE MIDNIGHT RIDES WITH YOU *******
Moje Hvězda zmizela. Byla mou nejbližší důvěrnicí, mým nejlepším přítelem, mým nejdůvěryhodnějším ochráncem, nejmoudřejším rádcem. Chodívala jsem se s ní projít, lehávala jsem s ní v trávě a pozorovala padající hvězdy, rozmlouvali jsme spolu o životě i o smrti, vzpomínali jsme na minulost a těšili se z budoucnosti. Vždy, když mi svítila na cestu, věděla jsem, že nade mnou drží svou ochrannou zář a že se mi nemůže stát vůbec nic. Vždycky naslouchala mým problémům a pomáhala mi je řešit. Stále mi byla nablízku, kdykoli připravena pomoci. Já už jsem nebyla osamělá a ztracená v tomhle tisíciletí. Byli jsme na to dva.
******* DOES AN ANGEL CONTEMPLATE MY FATE? *******
Přesně tak to vždycky zpíval. Vlastně jsem ho potkala jen jednou. Ale od té doby jsem si jistá jednou věcí a tu mi nikdo nevymluví. Lidé jsou si souzeni. Někdy nalezení jeden druhého nechá osud čistě na lidech, jindy pomůže náhoda. Hledání někdy trvá krátce, jindy dlouho, někteří se nenajdou nikdy. Ale jakmile se ti dva potkají, poznají to, natuty, a tak jistě. Ne, to není láska na první pohled, tohle sousloví není nic než komerční žvást. Je to spíše souznění dvou duší, jejich vzájemná vazba, mechanické i abstraktní přitahování, ne jen náhodná kombinace hormonů, jako je tomu u lásky. Tohle je milování.
Pamatuji si ten okamžik, jako by to bylo včera. Každá holka má svůj ideál prince a tohle byl on. Nebyla jsem schopná ničeho jiného než se utápět v těch jeho krásných pomněnkových očích. Zbláznila jsem se do způsobu, kterým odhazoval své polodlouhé bond vlasy z očí. Učarovala mi jeho veselost, vtipnost, jeho herecké nadání, které používal k různým ptákovinkám a imitacím k pobavení společnosti. A konečně, zamilovala jsem se do jeho úsměvu, který tenkrát patřil jen a jen mně. A který také zůstal jedinou věcí, která mi po něm zbyla.
Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se snažil navazovat pevné vztahy s lidmi. Byla jsem, jsem a budu hrdá na svou nezávislost a zásadovost. Ale veškeré tyhle vlastnosti nepramení z žádných vznešených ideálů, ale z pouhopouhého strachu. Zakládala jsem si na tom, abych měla srdce zamknuté na sedm zámků. Jenže on měl zřejmě všech sedm klíčů. Prožívala jsem dosud snad nejšťastnější chvíle svého života. Byla jsem připravená jít a pomoci všem lidem, jen aby jim bylo tak krásně, jako bylo mně. Jenomže jak už to bývá, když jsi nahoře, buď si jist, že přijde sešup. A čím výš jsi, tím hloub spadneš. Já jsem byla v nebesích, přesto můj pád trval jen několik vteřin. A bolel. Hodně.
Těch pár vteřin stačilo akorát na jednu reportáž v rádiu. Nehoda kdoví kolika aut, jako zázrakem žádní mrtví, pouze jeden těžce zraněný, převezený sanitkou do nemocnice, kde bojuje o život. Bojoval a svůj boj prohrál. Slovy se nedá vypovědět, písmeny se nedá popsat, jak moc to bolí, když vám trhají a drásají srdce. Cítíte tu prázdnotu, která vás hrozí každým okamžikem obrátit naruby, říkáte si, že by si určitě nepřál, abych se kvůli tomu tak trápila, ale všechno málo platné, slzy tečou, nedají se zastavit a vedle postele roste neutěšená hromádka posmrkaných papírových kapesníků.
Už je to dva a půl roku. Rány v srdci se zacelí a připomínat je bude jen dlouhá jizva, ale rány v duši se úplně nezahojí nikdy. A i když to vypadá, že všechno bude dobré, někdo nebo něco je znovu otevře a veškěrý zadržovaný smutek se v jedné lavině vyvalí na povrch. Za celou tu dobu jsem dosud nenalezla odvahu jít mu zapálit svíčku na jeho hrob. Neumím si pořád ještě předstvait, jak bych to zvládla.
******* COULD WE START AGAIN, PLEASE? *******
A právě v tu dobu na mě začala pomrkávat moje Hvězda. Zvykla jsem si na ni, v kteroukoli noční hodinu jsem věděla, kde ji na nebi hledat. Právě ta Hvězda mi pomohla se vším se tak něja vypořádat a srovnat si to zpátky v hlavě. Ztratila jsem blízkého člověka a našla jsem Anděla. Cítila jsem jeho přítomnost, jako by stál za mnou, řídil a hlídal každý můj krok. Večír jsem sedávala u okna nebo se procházela a moje duše si povídala s oním zářícím bodem noční oblohy.
******* GOODBYE, BLUE SKY *******
Pak jednou hodně pršelo. Vždycky jsem mívala nostalgickou náladu, když byla tma a nebyly vidět hvězdy. Ve vzduchu jsem cítila předzvěst něčeho, co jsem už dávno očekávala, ale bála jsem se okamžiku, kdy se to stane. Seděla jsem na molu, když se mraky konečně trochu roztrhaly a Hvězda se na mě usmála. Ale už to nebyl ten krásný hřejivý úsměv. Byl to smutný úsměv, na rozloučenou. Jako bych viděla jeho obličej, ty studánkové oči, špičatý nos, blond kštici, a tak netypicky vážný a bolestný výraz. Jako bych slyšela jeho hlas, jak říká: „Neferu, prosím neplač a netrap se už. Přišel čas, abys šla dál jak ty svým životem, tak já svou smrtí. Je čas, aby sis užívala, kolik jen můžeš, a netrápila se utápěním se ve vzpomínkách na mě. Věz, že budu pořád s tebou, dávat na tebe pozor a čekat tady na tebe.“ Bylo tak těžké říct sbohem, ať jsem to zkoušela jakkoli. Ale musela jsem ho nechat odejít, i když rány v mém srdci opět mohutně krvácely. Hvězda zablikala a zhasla docela.
Musím se ještě rozloučit. Den ze dne ve mně roste odvaha, vím, to sbohem bude bolet, ale také vím, že měl pravdu a já se musím naučit žít bez věčných vzpomínek. Byl to člověk, na kterého přesto nikdy nezapomenu, navždycky bude mít dost místa v mém srdci.