Untitled

Odemknu dveře od bytu a vejdu, nikdo nikde…. Jen vřeštící exotičtí ptáci v kleci v obýváku. Pomalu oddychnu a jdu dál. Hned od dveří vidím jak se na mě šklebí můj idol z plakátu, usměji se a vejdu do pokoje. Tašku hodím do rohu a jdu se najíst. Na učení kašlu, kdo by se s tím zahazoval? Ale nedá mi to, po mé vydatné svačině si udělám úkoly. Naštěstí je už víkend a mám volno, takže valím ven. Procházím po sídlišti, ale nikdo není venku. Procinknu Karol, než to však udělám, tak se proti mně řítí Honza, můj idol, na kole. Zdálky mě zdraví a já zčervenám a kývnu. „Čau Jess“ zahukne mi do ucha a málem se na mě svalí z kola. „To tady na každou holku padáš?“ a podívám se na něj. „Ne, jen na ty hezký“ odpoví a nenápadně na mě mrkne, nasedne na kolo a jede dál.
Konečně jsem přišla na hřiště, kde jsem se měla sejít s Karol, ale ta nikde. Zajímalo by mě kde tak dlouho je. Většinou chodím pozdě já…. už jde, ale ne sama. „Ahoj“ přivítám Karol s objetím, ale ona mě odtrhne a jen na mě kývne. „Co se děje?“ zeptám se a prohlížím si její společnici. „Víš, Jess, mě to s tebou už nebaví. Je to rutina a nuda s tebou. Taky mě už nebaví jak pořád mluvíš jen o sobě, Billovi a Honzovi. Našla jsem si lepší přátele. Chtěla jsem ti to říct na rovinu. Doufám, že to pochopíš“ a na podpatku odešla s její novou kamarádkou. Já jsem jen v šoku tam stála uprostřed parku jako solný sloup. Jak mě mohla jen tak vyměnit za někoho úplně cizího?
Pomalu jsem se dobelhala domů a sedla si na postel.
Vzbudil mě jen zvonek u dveří. Honza. „Copak chceš, Honzo?“ zeptala jsem se zvědavě. „Vím co ti udělala Karol, mě taky odkopla.“ Jen smutně sklopím oči a pozvu ho dál na čaj. Docela dlouho spolu kecáme a pak už bude muset jít Honza domů. Zase jsem sama… Karol ode mne odešla a Honza si myslí, že jsme jen kámoši.
Najednou zazvoní zvonek u dveří.. Kdo by to mohl být? Asi Honza, určitě si u mě něco zapomněl. „Co jsi zapomněl, Honzo?“ zahučím, když otevřu dveře… Ale přede mnou stojí ON. ON, který se mi objevuje tak často ve snách a o kterém tak často sním. Chvíli se na sebe němě díváme. „Já teda Honza nejsem a ani jsem nic u tebe nezapomněl, ale spíš jsem oněměl nad tvojí krásou. Nevěděl jsem, že holky tady můžou být tak pěkný. To budu muset říct bráchovi, že máme pěknou sousedku… Nebo radši ne, by mi tě ještě přebral.“ Já jen na něj koukám s otevřenou pusou… „Ale tady jsou hezčí holky než já“ vykoktám. Ale dál na něho koukám jako by spadl z nebe. „ Nepozveš mě dál?“ zeptá se nesměle. „ Posluš si…“ a zavřu za ním dveře.
„Máš to tu pěkný“ řekne potichu, když si všimne plno plakátů, ze kterých se směje. „Díky .. nedáš si něco? Čaj? Kafe?“ zeptám se, abych zamaskovala začervenání. Jen přikývne a nahrne se do kuchyně. „Co tady vlastně děláte?“ vyhrknu a můj host se dá do vyprávění. Docela zajímavě strávené odpoledne. Nakonec z něj vypadlo, že tady jsou jen rok a půl a potřebují někoho, kdy by jim pomáhal, kdyby něco potřebovali. Tak jsem se hned ochotně nabídla jako milá sousedka. ?
„Tak já asi budu muset jít,“ když se podívá na hodinky a vstane. „Brácha mě bude hledat.“ Doprovodím ho ke dveřím a usměji se na něj. Mrkne a už se chystal k odchodu, když jsem ho zastavila. „Počkej… podepsal by ses mi?“ a úplně zrudnu. „No jasně..“ a usměje se. „Tak teda zítra, jo? S bráchou se stavíme asi ve stejnou dobu jako dneska já, tak se zatím měj“ a odejde. „Neboj se, Bille“ pomyslím si, když jdu spát.