Slunko

Stalo se to. Jen ne tam, kde člověk zjistil, že nože se nehodí jen na vyrábění píšťalek, ale docela dobře i na zabíjení a ochutnávání toho sladka z cizích žil. Bylo to docela jinde.

Poledne těžce nalehlo na krajinu. Zvuk kostelního zvonu se medově roztékal kruhy v obilí a každý klas zapulzoval v sobě jeho ozvěnou. Vzduch zhutněl hypnotizujícím bzučením. Javor u kostela, listy stále hrdě vystavené jehličkám paprsků, se změnil ve fata morgánu. Všechny barvy se slily do nazlátlé malátnosti.

Zpoza věže se ozvala píšťalka. Nejprve nejistý trylek, při němž každý střípek skutečnosti nasměroval tvář právě tím směrem. Poté melodie, která si svou neuchopitelností všechny tváře obtočila kolem štíhlých prstů. A poslední tón s milosrdnou rozhodností uťal stříbrnou dýkou všechny nitky, kterými slunce přišpendlilo zem k zemi, posbíral je a po troškách rozfoukal do duší těch, co stáli o trochu záře v očích.