Tajemství mých očí: 9. To, co tě spasí

Uprostřed zasněženého lesa na menším vršku stál stlouklý kříž a před ním hromada kamení. Ve dřevě kříže bylo vyryto:
Skonal nám dobrý přítel a ještě lepší bratr.
Nechť odpočívá v pokoji.
Ruok Nightmareson
Černí krkavci se s krákáním poletovali okolo, ale přes kameny se k nedávno zemřelému nedostali.

O pár hodin dřív

Nebe bylo zatažené a pomalu začínalo pršet, jakoby déšť chtěl smýt všechnu bolest, která se rozvaloval tímto krajem. Nad náhrobkem stál vysoký muž se ženou, která plakala a vzlykala. Opírala se o mužovu hruď a ten ji lehce objímal.
„Co bude teď? Co budeme dělat bez něj?“ ptala se Derassia Darla mezi vzlyky.
„Musíme dokončit cestu, kterou chtěl Ruok jít. Nejprve se musíme dostat včas do hradu,“ odpověděl zachmuřeně Darl.
„Ne, nejprve se musíme pomstít!“ prohlásila najednou nekompromisně Derassia. Vzlyky byly jako mávnutím kouzelného proutku pryč a její tvář byla jako kus ledovce. Jako by všechny emoce kromě nenávisti pohřbila uvnitř sebe.
„Tímhle mi hrozně připomíná Ruoka,“ pomyslel si Darl, když si vzpoměl, jak se Ruok tvářil poté, co unesli Derassii. Vnitřně se pousmál, ale hned ho zase bodlo u srdce, když si uvědomil, že Ruok už není.
„Dobrá, ale musíme být opatrní,“ souhlasil Darl. Ruok byl jeho nejlepší kamrád a jeho smrt chtěl pomstít stejně jako Derassia.
„Neboj, my nebudeme ti , kdo Malanga zabijí, ale přesto to bude naše pomsta,“ tajemně a ledově se ušklíbla Derassia.
„Cože? Vůbec jsem tě nepochopil,“ koukal na ni vyjeveně Darl.
„Tak počkej a uvidíš,“ řekla Derassia a přešla k jednomu z mrtvých vojáků. Podle oblečení to vypadalo na velitele.
„Jednoho jsem nezabila. Těsně, než zmáčkl spoušť, jsem ho zadržela a přiměla omdlít. To on bude náš nástroj pomsty,“ vysvětlila Derassia Darlu a propleskla černovlasého vojáka. Ten, ještě než stihl vykřiknout, byl znovu pod vlivem Derassii.
„Jdi a zabij Malanga,“ přikázala vojáku v mysli Derassia a voják se beze slova rozběhl do lesa.
„Co jsi udělala?“ zeptal se Darl, když se k němu po chvíli Derassia opět otočila.
„Řekla jsem mu, aby zabil Malanga,“ ušklíbla se Derassia a Darla z toho úšklebku zamrazilo.
„Pojď, musíme se dostat do toho hradu a po cestě mi zrovna vysvětlíš, proč tam chtěl Ruok jít,“ pohlédla neúprosně Derassia Darlu do očí, „ nebo tě mám přinutit?“ Čekala, že uhne pohledem, ale on se jen více zachmuřil a dál ji koukal do očí.
„To nebude zapotřebí, ale nemysli si, že se tě bojím. Já mám taky ještě pár triků v rukávu.“ Derassia se v odpověď jen opět ušklíbla a odešla sbalit jim věci.
Poté se naposledy rozloučili s Ruokem a vydali se na cestu. Během postupování lesem Derassia vyzvídala informace od Darla.
„Tak proč máme tedy jít do toho hradu?“ zeptala se Derassia mezi chůzí.
„Ten důvod je starý jako vaše rodina a vaše problémy s jinými lidmi,“ začal s povzdechem Darl.
„Takže to souvisí s Malangovým pronásledováním mě?“ reagovala hned Derassia.
„Ano, nejde ani tak o hrad, víš? Ale o to, co bude v něm. To, co je v něm jen jednou za padesát let. Přesně na Igraceho noc,“ pokračoval tajemně Darl.
„Co? Co tam bude?“ pobízela Darla napnutě Derassia. Darl se jen posměšně usmál a řekl: „To, co tě spasí.“