V nouzi poznáš přítele

,, Hurá, neděle! Další volný den!,“ vykřiknu, jakmile vyskočím ze svého pelíšku a přitom zakopnu o svého nejmilejšího přítele Bannyho.
,, Promiň Banny,“ omluvím se psovi a letím do sprchy.
Po krásném osvěžení vezmu vodítko a vyběhneme s Bannym do slunného ranního dne. Mírným během to vezmeme do krásného, avšak trochu šumějícího lesa. Proběhneme ho a zpomalíme na pestrobarevném koberci plného květin, vedoucího k rybníku. Kouknu se na hodinky a vzpomenu si, že mám zavolat své nejlepší kamarádce ohledně dnešního dne.
,, Mám jít se svými přáteli na čokoládu, ale kde a kdy je sraz, to nevím,“ postěžuji si psovi. Vytočím Ivetino číslo a čekám, asi po šestém tůtnutí to konečně zvedne.
,, Ahoj, kde prosím Tě vězíš, nebo co děláš?,“ promluvím do telefonu.
,, Jseš normální Michaelo! Budit mě takhle brzy po ránu! Každý není jako ty. Probudit se, hned vstát a jít si se psem zaběhat. Je teprve půl osmé, tak co vyvádíš!?,“ vyjede na mě rozespale.
,, Moc se Ti omlouvám má nejmilejší přítelkyně. Nenapadlo mě, že si ještě hovíš ve své postýlce a sladce spinkáš. Já jsem půl hodinky venku a už se mocinky těším, až se zase po dlouhé době všichni uvidíme. Taky se těšíš, ne?“
„To jsi mě vzbudila jen kvůli tomu, aby si mi řekla jak moc se těšíš? Vždyť o ničem jiném celý měsíc nemluvíš,“ zasmála se.
,, Moc se Ti omlouvám, že jsem Tě probudila ze Tvých snů. Jen bych ráda věděla, kdy a kde je sraz. A ještě jednou promiň,“ omluvím se.
,, V pohodě, lepší budíček jsem si přát nemohla. Takový krásný uklidňující hlas a ne něco jako můj budík, který ti pípá čím dál tím více hlasitěji, dokud ho nezaklapneš.
Přistoupíš jako vždy do šaliny na Krásného o půl jedenácté. Já tam s Fildou budu sedět. Zamáváme na Tebe, tak se pořádně dívej a teď dobrou. Já dám si ještě šlofíka na hodinku,“ prohlásí zoufale.
,, Díky. Ať hlavně nezaspíš. Víš dobře, jak Kryštof nerad na nádraží čeká.“
Teď se Ivett rozesměje úplně. ,, Víš, Ty co? Tak zatím, nebo se budeš zase zlobit, kde máš kredit,“ domluví a vypne hovor.
Dám si telefon do kapsy a zapískám na psa, který si chladí svůj kožich ve vodě rybníka. Pomalu se vrátíme domů. Bannyho nechám puštěného na zahradě a pořádně ho vykartáčuji. Vejdu do pokojíčku převleču se a spěchám nachystat snídani, jak mě tak i psovi. Bannymu donesu jeho misku ven, počkám až ji do posledního drobečku vylíže. Pak i já jdu na snídani. Po naplnění mého bříška se začnu konečně učit tu protivnou biologii. Na základce jsem ji měla ráda, to jsem se na ni nemusela vůbec učit, ale teď na střední je to hodně těžké.

***

,, Jáj, to už je tolik hodin,“ vyděsím se , když uvidím na budíku deset deset. Zaklapnu sešit s biologií, stejně jsem se naučila jen dvě stránky. Nahážu na sebe nějaké oblečení, které mám po ruce a utíkám. Vyloženě letím na šalinu. Doběhnu celá udýchaná a ona akorát jede. Vejrám do vozu, jestli tam sedí Ivett a Filda, ale oni tam nejsou.
„Grrr,“ zavrčím a sednu si na lavičku. To jsem nemusela tak letět, ale znáte taky zákon schválnosti….
Za pár minut jede další a konečně se jich dočkám, mávají mi jako o život. Nastoupím a prohlásím: ,,Zase pozdě.“ Ale přes veškerou naštvanost se usměji.
,, Nazdar děcka, ráda Vás zase po tak dlouhé době vidím,“ řeknu a obejmu je.
,, Ahoj, můj překrásný budíku,“ usměje se Ivet a taky mě obejme.
,, Povídala mi, že jsi ji pěkně probudila,“ zasměje se Filip.
,, Já jsem jí nechtěla probudit, jen jsem potřebovala znát kdy a kde je sraz, ale jedete stejně pozdě. Neříkalo se náhodou o půl jedenácté?,“ zkusím se vyhnout tématu o budíku.
,,No, povídalo se to, ale Ivett zase přišla tak jako obvykle. Šalina odjela a ona přišla. Známe jí, ne?“ vykládá Filda.
Pokývám hlavou a usměji se. Ivett vždycky vše naplánuje, ale sama přichází pozdě.
Říkává: ,, Pět minut sem, pět minut tam, nikoho to zatím nezabilo.“
Tentokrát, to neřekla.
Cesta nám v neuvěřitelném čase uteče a my jsme na nádraží. Vystoupím a koukám kolem sebe, kde je Kryštof. Nikde ho nevidím, pak uslyším.
,, Myško!“
Otočím se po hlase a uvidím, jeho blonďatou kštici. Běží ke mně.
,,Kiky!,“ zavolám na něho jménem, kterému mu říkávám od malička. Vletíme si do náručí. Kryštof, je můj nejlepší přítel, známe se už od písečku. Teď co se odstěhovali, tak ho vidím jen asi jednou za dva měsíce. Je mi po něm někdy strašně moc smutno. Nikdy bych ho za nic nevyměnila. Mám ty své přátele moc ráda a vážím si jich.
,, Tak moje milá přítelkyně už mě konečně pusť. Já nikam neuteču, ale abych Ti řekl pravdu, taky si mi strašně moc chyběla. Všichni jste mi chyběli.“ řekne a jde se přivítat s Ivett a Filipem.
,, Tak můžeme vyrazit směrem naší nejlepší čokoládovně.“ řeknu.

Za pár minut už jsme na místě. Posadíme se ke stolu, kde většinou sedáváme. Objednáme si jako vždy pohár tiramisu a nějakou tu čokoládu. Mlsáme vanilkovou zmrzlinu a vzpomínáme na základku a na výlet do Francie. Hlavně na prožitky a dobrodružství hry ,, Dračí doupě.“
,, Kiky, tak co ten příští týden. Pamatuješ, jak si mi o něm říkal?,“ zeptám se.
,, Poslouchejte. Příští týden, pokud se nemýlím jsou podzimní prázdniny. Tak mě napadlo, jestli by jste nechtěli ke mně přijet. Mohli by jste jet ve čtvrtek a vrátit se v neděli a nebo v sobotu, jak se domluvíte. Co vy na to? Byl bych moc rád, kdyby jste dojeli. Podíváte se co je u nás nového, zahrajeme dostihy a sázky….,“ povídá.
Během chvilky je vše domluveno, zaplatíme a jdeme domů.

Jak krásný den začíná tak i končí a nastává loučení. Je mi líto, že se musíme zase rozejít. Moc se, ale těším na příští týden. Budeme zase po dlouhé době spolu, pořádně si pokecáme.
,, Nezapomeňte na ten příští týden. Já bych ve středu udělal konferenci a vše domluvil co a jak. Platí?,“ zeptá se Kryštof.
,,Jasně,“ odpoví za nás všechny Filda.
Usměji se, ale přesto je mi smutno, že se musíme rozloučit. Kryštof se ke mně otočí a povídá mi: ,, Nebuď smutná Myško, vždyť se za čtyři dny uvidíme. Jo, abych nezapomněl. Mám pro Tebe malé překvapení, protože pokud si moje kebule pamatuje, tak budeš mít v pátek narozeniny. Je to tak, že jo? Musíme to pořádně pak oslavit.“
Kývnu a usměji se. Zahřálo mě u srdíčka, že ví, kdy mám narozeniny a chce je oslavit. Sice oslavy ráda nemám, ale uvidíme co si vymyslí.
,,Mám tě moc rád. Nic prosím Tě neproveď, ať přijedeš a můžeme to oslavit,“ obejme mě a usměje se.
Řeknu mu ahoj a nechám ho , aby se rozloučil i s Ivett a Fildou. Za malou chvíli nám jede šalina. Nastoupíme a já začnu přemýšlet, co by to mohlo být za překvapení. Ptám se i Ivety a Filipa, ale ty taky nic netuší. No nic, řeknu si pro sebe v pátek se to dozvím.
,, Těšíte se?“ zeptá se nás Filip.
,, Já strašně moc, ale nevím jestli mě naši pustí,“ prohlásí Ivett.
,, Určitě a když ne, tak je půjdeme s Myškou přemluvit. Viď?“ Otočí se ke mně Filip.
,, Jasně pojedeme všichni a pořádně si to tam užijme,“ přikývnu na souhlas.
,, Jej!! Budu muset vystupovat. Mějte se do té doby, než se uvidíme, krásně a skládejte básně. Nezapomeňte, že je ve středu konference.“
Vystoupím, zamávám ji a letím se domů učit.

Další den…
Super test je za námi a před námi velká přestávka. Jdeme si ze spolužačkou zahrát ven na hřiště volejbal. Jediné odreagování co máme rádi.
,, Tak co, jak si dopadla?“ zeptám se Niny.
,, No doufám, že to budu mít všechno dobře,“ odpovídá mi.
Najednou mi v kapse začne brnět mobil. Hodím míč Nině a podívám se, kdo by mi v tuhle hodinu mohl volat. Ivett. Jsem překvapená, co po mně chce, ale s radostí hovor zvednu.
,, Ahojik, to se ti po mě tak stýskalo? Představ si , pamatuješ jak jsem ti povídala včera o té bižuli? Tak možná dostanu dvojku. Jsem tak šťastná..“
Uslyším, jak se najednou rozbrečela. Zkoprním. Začnu chodit po hřišti a ptám se ji:
„ Ivy, co se stalo? Povídej a nebreč, bude to dobrý uvidíš.“ snažím se jí uklidnit, ale vůbec se mi to nedaří. Ještě se více rozpláče.
,, Co se stalo, že brečíš? Ivy tak už mi to řekni. Prosím!“
„ Kiky, on…“
„ Co se stalo s Kryštofem? Ivy řekni mi to.“
„ On… je v nemocnici…“
Nic takového jsem nečekala. Sednu si na lavičku a nejsem mocna slova. Iveta se mírně utiší a rozpovídá se:
,, Když jel ráno do školy autobusem, tak ten měl havárku. Teď nám leží Kryštof v komatu v nemocnici….“
Těžká rána. I mě začnou vlhnou oči. Ne! Říkám si pro sebe. Nemůže to být pravda. Vždyť jsem ho včera viděla a povídala si s ním. Ne, prosím ne!
,, Ivy, to nemůže být pravda, vždyť jsem s ním včera měla milý telefon, plný jeho vtípků...Ivy, ne tohle to ne!“
„ Myšičko má drahá, bohužel to pravda je. Nikdy bych Ti nelhala. Táta jede pro mě do školy autem. Vezme nás i s Fildou do nemocnice.“
„ Dobře, budu na Vás čekat. Pak mě prozvoň, až budete stát před školou.“
Vypnu telefon. Dám hlavu do dlaní a po tvářích se mi začnou kutálet velké slzy. Zavřu oči a začnu si promítat klučinu, kterého znám už od svých dětských let. Naše přátelství nám vydrželo i přes všechny překážky do teď a nikdo nám ho přece nemůže vzít…..

***
Sedíme všichni na chodbě místní nemocnice a je nám smutno. Po chvíli nás zavolá Kryštofův táta na pokoj. Kryštof je celý bílý na pojen na spoustu různých hadiček. Chytám ho za ruku a prosím, aby se probudil. Po tvářích mi tečou slzy proudem. Najednou se ozve dlouhý protáhlý tón. To je to nejhorší, čeho jsme se obávali. Do pokoje vběhnou lékaři a sestry. Pošlou nás na chodbu. Je to ta nejhorší chvíle mého života. Sedím na chodbě, vedle za dveřmi mi umírá můj nejlepší přítel, kterého mám a já nemůžu nic, vůbec nic dělat. Jen čekat a modlit se, aby ho lékaři probrali k životu. Za necelou půl hodinu vyjdou z pokoje. Zkouším číst v jejich očích co se stalo. Mají v nich bolest a lítost.
,, Je nám líto, ale..“ dál už lékaře nevnímám. Skácím se na zem. Po pár minutách se proberu. Všichni kolem mě sedí, oči mají zarudlé od pláče a koukají na mě.
,, Řeknete mi, že to je jen zlý sen a já se probudím a všechno bude zase tak má být.“
Ivett zakroutí hlavou a obejme mě.

Po pár dnech..
Je pátek a koná se pohřeb. Tělem mě zmítá zimnice a slzy nechtějí přestat téct. Na páteční den jsme měli jiné plány. Jenže realita je jiná. Teď si uvědomuji, že ztrácím milovanou osobu, kterou už nikdy nezískám. Mám sice ještě Ivetu a Filipa, ale Kryštofa mi nikdo z nich nenahradí. Navždy zůstane v mém srdci jako správný přítel, který mě vždy podržel a pomáhal mi. Nikdy na tebe nezapomenu můj nejmilejší příteli.
Říká se, že v nouzi poznáš přítele, ale já toho svého přítele navždy ztratila…