Ty a já

Je krásný zimní podvečer. Jdu pomalým krokem z práce a přemyslím, jak dopadne můj každodenní nudný konec dne. Zapálím si cigaretu a přemyslím nad svoji vysněnou dívkou. Blikající lampa právě ve chvíli, když ji míjím, zhasla úplně. Zasněženou ulici osvětluje jen měsíc vykukující zpoza mraku. Bylo ticho, při kterém se zda, že tlukot srdce je ohlušující rachot. V tom si se objevila ty, černovláska s úsměvem, při kterém i v lednu kvetou květiny. Pomalu se míjíme, naše pohledy se střetávají a ani jeden z nás nedokáže sklopit zrak. Nadechuji se a hledám v sobě odvahu oslovit tu krásu, která mě míjí. Můj hlas mě opustil. Ta bezmoc je hrozná, dívka mých snu prochází kolem mě a já nedokážu vůbec nic říct. Hlava se mi snad rozskočí. Proč, proč nedokáži nic říct. Ruce se mi klepou a srdce se zastavilo. Je po všem, už tě nikdy víc neuvidím, to je hrozná představa. „Promiňte“ ozvalo se. „Máte čas?“ Blouzním, slyším tě, jak na mě mluvíš. Otáčím se a nechápavě se dívám, ty opravdu mluvíš se mnou. „Víte, dnes, asi tak za hodinu, mám jít na ples a tak mě napadlo, zda by jste nechtěl jít se mnou“

To je náš příběh, dnes to bude rok a já jdu opět sám stejnou ulici. Jsem unaven a lampa, která tehdy blikala, dnes svítí ze všech nejvíc. Zastavuji a zapaluji si cigaretu. Dým, který jde z mých úst se rozbíhá na všechny strany. Zpoza rohu vychází osoba v dlouhém kabátu. Jde proti mě a ve chvíli kdy mě míjí, vytahuje nůž a bodá do zad. Bez křiku padám na zem a sníh se barví do červena. Mladý chlapec utíká pryč, blížící se osoba ho vyrušila. Tvůj krok se zrychluje, víš, že něco není v pořádku. Vidíš mě nehybně ležet schouleného na zemi. Moje poslední vydechnutí patří jen tobě. Začínáš plakat a litovat, že jsme se rozhodly zopakovat naše seznámeni.

Nikde nikdo, jen mé tělo ležící na ulici a skloněna osoba nad ním. Dnes, spolu na ples nepůjdeme.