Ta kráska si to zaslouží!

Sama, smutná stojím v zahradě plné nádherných květin různých druhů a kochám s ejejich krásou. Sluneční paprsky pálí mé tváře a já znavena ulehám do trávy pod sebou. Dlouhé jazyky listů me koušou po holých částech těla a já přemýšlím nad smyslem života. Pootočím hlavou na stranu. Slza steče po líčku na krk. Modlím se aby se stalo něco, co mi ukáže směr, kterým se vydat. Zamrkám zamlženáma očima a vedle sebe spatřím až magicky světlou, bílou růži. Nevím proč, ale ta nevinnost a lehkost mě děsí tak jako nic na světě. Hrdlo se mi sevřelo a já věděla, že ta růže trápí. Je tak čistá, že se nemůže ubránit zlu, které je všude kolem ní. A tváří se tak falešně, že možná je daleko horší než to všechno. Přisunula jsem se k ní. Bála jsem se, ale něco mě lákalo. Ta touha byla mocnější než strach. Pohladila sjem ji po květu... po listech... a nakonec i po stonku. Její trny s emi zabodávalyhluboko do dlaně. Náhle jsem tu zákeřnou chudinku pevně sevřela a ucítila sjem pronikovou palčivou bolest. Pohlédla jsem na svou krví zalitou dlaň a opět pohladila celou růži. Krůpěje nejvzácnější tekutiny smáčely květ té bílé krásky. Už ne bílá. Přede mnou se náhle v plné kráse tyčí rudá růže, která dominuje celé zahradě. I šlechtěné vzácné orchideje musely pokorně sklonit hlavu před její falešnou krásou.

Ležím v zahradě s nataženou rukou, koukám na nebe, ztrácím vědomí. Ztratila jsem již mnoho krve, ale ta kráska si to zaslouží!