Nehoda

Dívala jsem se z okna a neustále si opakovala větu: „Nemůžeš za to, byla to nehoda“. Uplynul již měsíc od doby, co se to všechno stalo, co se mi změnil celý život. Bílé stěny okolo mne, lůžko s nepohodlnou matrací a zapáchající polštář mou sklíčenost nijak nezlepšovali. Nikdy jsem si nemyslela, že by se něco takového mohlo stát i mě. Znala jsem spoustu příběhů jako ten můj, ale jen z knížek a filmů. Tentokrát to bylo zcela jiné. Všechno bylo skutečné, tohle byla realita. Kdybych se tak dokázala před svým temným a nespravedlivým osudem někam schovat…
Únava mne přemohla. Zavřela jsem oči a znovu se mi vybavila ta nehoda. Nehoda i vzpomínky, které způsobovali tu otupělost a bolest uvnitř mě. Nedokázala jsem se už bránit a celý můj příběh se znovu vynořil z hlubin podvědomí. Nechala jsem se unášet na vlnách noční můry. Ten osudný den se mi pokaždé vybavoval naprosto věrohodně – ani dnes tomu nebylo jinak.
Slyším zvonek, jak ohlašuje konec hodiny. Sbalím si věci a vyběhnu radostně ven před školu, kde na mě čeká mamka, abych s ní jela jako každé úterý domů. Zapnu si bezpečnostní pás a začnu vyprávět, jak bylo ve škole, kolik jsme psali písemek a postěžuji si na několik učitelů jako obvykle. Zatímco já vyprávím, projede naše auto městem a už si to producíruje po silnici, která vede k naší vesnici. Provoz dnes téměř žádný, a protože na mamku naléhám, že chci být brzy doma, troufne si tedy jet rychleji.
„Mami? Co kdybychom si zítra vyrazili odpoledne do divadla a potom na večeři?“ navrhnu znenadání „To by šlo. A co hrají v divadle?“ odpověděla mamka a tak jsem jí řekla, na jakou divadelní hru bych chtěla jít. Jelikož jsem měla děj pilně nastudovaný, hned jsem začala vyprávět. Když jsem po pěti minutách skončila s monologem, mamka prohlásila, že teď už tam jít nemusíme, když už víme, o co půjde a usmála se na mě. Zrovna jsme vyjížděli na takový malý obyčejný kopeček, za kterým byla zatáčka. Na jeho vršku stál přesně dvoustý patník. Věděla jsem to, protože jsem patníky počítala vždy cestou autobusem domů. Tenhle dvoustý byl ale zvláštní. V trávě za ním se tyčil malý křížek a hromádka upravené zeminy se spoustou rudých květin. Vždy mi v tomhle místě běhal mráz po zádech.
Na horizont toho malého nevinného vršku se vyřítila sanita, která právě předjížděla nákladní auto. Vůbec nehoukala, jen její majáček na střeše modře blikal. Úplně se mi zatajil dech. Mamka nic takového nejspíš nečekala. Těžko říct, co se jí v ten okamžik mihlo hlavou, jen prudce trhla volantem doprava, až se mi udělalo zle od žaludku. Byl to pocit jako na horské dráze, ale ještě tak desetkrát horší, protože mi v mysli vyvstala jediná myšlenka: „Umřeme!“
Silnice byla moc úzká pro tři vozidla natožpak pro nákladní auto, sanitu a naší starou Felicii. Auto, ve kterém jsem seděla, změnilo směr skoro o devadesát stupňů a sanita to do nás nabourala z levého boku. Nejspíš se ozvala strašná rána, jak to při nehodách bývá, ale já už téměř nic nevnímala. Jen si pamatuji, že se proti mému obličeji nafouklo něco bílého, jenže moje hlava narazila částečně i do postranního okna. V uších mi hučelo a před očima se mi objevilo bílé světlo, které jsem jednou už viděla, když mě spolužačka trefila basketbalovým míčem úmyslně zezadu do hlavy. Nevnímala jsem nic. Jen když auto nějakým zázrakem zastavilo, to divné světlo zmizelo a já cítila bolest jako nikdy v životě. Obličej se mi zkřivil do neobvyklé grimasy. Natočila jsem hlavu, jak jen to šlo a viděla jsem všude spoustu krve. Na mamčině straně se neotevřel airbag. Viděla jsem jak má hlavu položenou na volantu. Vůbec se nehýbala. Dostala jsem příšerný strach. To už na moje okno někdo klepal. Zakřičela jsem z plných plic jen: „Pomoc!“ Místo čistého silného výkřiku se ozvalo jen chabé zasténání.
Někdo otevřel dveře na mé straně. Jakýsi muž s chlupatýma rukama. Odříznul můj pás, protože byl zaseknutý a opatrně mne vytáhl z vozu. Každá část mého těla bolela, ale já se přiměla zdvihnout ruku a ukázat tomu muži na řidičku auta a vzlyknout: „Maminka! Zachraňte jí, prosím…“ To už jsem omdlela a víc si nepamatuji.
Po nějaké době jsem se probudila v místnosti, kterou jsem nikdy dřív neviděla. Všude bílo, zápach a já ležela v nepohodlné posteli. Bylo mi jasné, že to je nemocnice. U nohou postele seděl nějaký člověk. Hned jsem šeptla: „Mami?“ Odpověděl mi mužský hlas. Byl to docela milý pán v bílém oblečení a začal mi vysvětlovat vše, co se od nehody stalo. Co všechno mám zlomené a na kterou operaci kdy půjdu. Já nechtěla ale vědět nic z toho co říkal. „Kde je maminka?“ Sice jsem mu neviděla do tváře, ale z jeho mlčení jsem byla nervózní. „Víš, Aničko, tvoje maminka na tom byla mnohem hůř než ty. Když jsme dorazili na místo, byla už mrtvá.“ Odmlčel se: „Je mi to od srdce líto.“
Nedokázala jsem tomu uvěřit. Slzy mi stékaly po tvářích a přes uplakané oči jsem skoro neviděla. Venku už bylo pološero a dešťové kapky bubnovali do skleněné okenní tabule. Bylo mi hrozně, tíha utrpení nad ztrátou milované osoby mi ležela na prsou. Nebyl nikdo, kdo by mou hořkost vyléčil, ani doktoři. Přes všechno jejich úsilí se moje poslední vzpomínka na maminku nevytratila a já stále jen plakala. „Už nikdy se na mne neusměje ani mne nepohladí po vlasech. Jsem sama, úplně sama!“ říkala jsem si v duchu. Celý měsíc jsem s nikým nemluvila. Moji příbuzní se se mnou nestýkali, otce jsem nikdy nepoznala a maminka zemřela. Sestřičky se o mne hezky staraly, ale já se přesto uzavřela do sebe. Každý den jsem zírala z okna, přemýšlela nad nehodou.
Po dvou měsících ustavičné péče mne pustili z nemocnice. Přijela si pro mne nějaká teta, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Svůj jednolůžkový pokoj s nepohodlnou postelí jsem opouštěla se slovy: „U dvoustého patníku budou nyní kříže dva“ Moje teta ještě zkoumala, zda jsem nic nezapomněla a vůbec si nevšímala mých slov. Vzala jsem berle, které byly opřeny o stěnu u dveří. Podle doktorů to budou moje dvě věrné přítelkyně po dlouhou dobu, než se moje nohy vzpamatují ze všech zlomenin, které po sobě zanechala nehoda.