..nad mraky...

Říká se, že každej máme nějakej ten svůj svět…..

Já si žiju v tom svým…nevim jestli je krásnej ani nevim, jestli v něm chci bejt, ale jedno vím jistě, vyměnit ho za jakémkoliv jinej, by byla obrovská chyba…

„Na co myslíš když se ráno vzbudíš?“

A já mu na to říkam „na ty divný sny co se mi zase zdály..“

„Pořád se ti zdají?“

„Občas jo…“

„Už si byla u toho doktora?“

„Ne, vysadila jsem prášky..“

„To je dost důležitý rozhodnutí..“

„Já vim…..“…a usmála jsem se tak jako vždycky.

…Takhle si jdu tím svým světem…s nima i bez nich. Ptáte se kdo jsou „oni“?...Radši je nechtějte poznat…

Miluju západ slunce, škoda, že netrvá věčně. Miluju housle a piano, miluju střechy žižkovských domů. Výhled z tý největší střechy je úžasném. Miluju písničku Nad mraky…tam je to totiž vážně krásný…

Existujou určitý lidi, který ve vás něco zanechají, něco vám ukážou, pomůžou poznat něco novýho…aniž by o tom oni sami věděli…není na tom vůbec nic zvláštního, tak to prostě je a buď si to uvědomíte nebo ne.

…vždycky si pamatuju takový divný chvíle…takový nepodstatný okamžiky…pamatuju si, když se mě někdo jenom letmo dotkne, aniž by si to uvědomil, pamatuju si úsměvy lidí i když ani neví že se usmívají….

Nevím proč si pamatuju zrovna okamžik, večer, kdy sem potkala člověka, kterej mi otevřel dveře do mýho divnýho světa…ani ve snu by mě to nenapadlo, že to bude on… Otevřel mi je. Nemá ani tušení že tak učinil…

To se vám zdá být všechno tak krásný…když není člověk sám……sám…a pořád jenom sám…a má se na koho dívat…na koho se usmívat…..

A pak jednoho dne ty dveře doopravdy otevřel…

Ale ne…děkovat nebudu…však za co?že mě s nimi seznámil…..?! Chudáček, nemá ani tušení….

Oni mě milujou, já je nenávidím..Zabít je nemůžu, oni mě jo…Nikdy si nevyjdeme vstříc…

Zdá se vám to nespravedlivý…?!..jo to mě taky….Myslíte si že mám s nimi bojovat…?

Ani celá armáda vojska by nepomohla….ať děláte co děláte oni jen tak nezmizí…Objímají vás tak moc,že děkujete jen za malý nádech…svírají vás neuvěřitelnou silou a nechtějí povolit…Zkusíte zavřít oči…ale stejnak vám je otevřou…čekáte až odejdou..dlouho…dlouho do noci…a oni pořád nic…a tak prosíte už kohokoliv aby něco udělal…. Jenže nikdo nic neudělá…nemůže…to těžký břemeno, který se skrývá za těmi dveřmi si musíte nést sami…a když se s tim nesmíříte, stačí ty dveře jen zabouchnout…

…Nad mraky…..to když slyšíte tak ani nemůžete nic říct..nejde to…jako by jste neměli slov…

…“Mě se líbí jak nosíš ty vlasy“…..tam zazní i housle…nemůžete nic…jenom koukáte a máte úsměv na tváři…tak to je když vás i jeden tón piána a jedno zaznění houslí pohladí po duši…Tohle je na světě zvláštní…alespoň na to mym…

Když mě pevně sevřeš v náručí já v ní usnu a snad budu si přát se nevzbudit…když mi podáš ruku, podám ti jí zpátky…když se na mě budeš dívat já se budu dívat taky…a když se usměješ, tak ti úsměv vrátím…jak jednoduchý…

Když budu tě chtít sevřít ve svý náruči, odtrhneš se, když ti podám ruku, ty jí stáhneš zpět, když se na tebe podávám uhneš mi a když se na tebe usměju tak ty se zamračíš…nepochopitelný..

Vidíš? Taky si nikdy nevyjdeme vstříc..je to podobný jako s „nima“… Udělají pár výjímek a to ty taky…jednou za čas…když se jim chce….

V mým světě jsou furt dveře otevřený…pouštím dovnitř lidi a oni zase pak odejdou…možná že tam se mnou někdo zůstane napořád…a taky možná je jednou za sebou zavřu… Kdo ví…třeba odejdou „oni“a nechají mě konečně bejt…třeba taky zůstanou, aby ty dveře zavřeli místo mě…

Tak jakej je ten můj svět? Já na to pořád nemůžu přijít…..je to stejný jako „být či nebýt“..jednou je v něm fajn podruhý nevim jak z něj ven…

Nad mraky…tony klavíru mi hrajou …tam je to totiž vážně moc krásný…