Ludvík Aškenazy

Ludvík Aškenazy :
„Jsem tu dobře?/ Narodil jsem se u dobrých lidí?/ Ve slušném století?/ Mám správnou barvu kůže?/ Vhodný původ?/ Smím doufat?/ Tak děkuji.“

Postarší muž sedí ve své pracovně. Na oknech visí tmavé závěsy tak, aby do místnosti pronikalo, co nejméně světla. Muž sedí ve svém pohodlném křesle u stolu, naproti stojí ještě další dvě židle, nejspíše pro nějakou návštěvu. Jedna je i teď obsazena. Naproti muže sedí mladý asi dvacetiletý chlapec černé barvy pleti. Místnost působí temně a zamračeně, je vidět, že do místnosti již dlouho nepronikalo sluneční světlo a ani trocha čerstvého vzduchu.
„Myslíš, že jsi tady správně?“ promluví postarší muž.
Chlapec chvíli váhá se svou odpovědí.
„Je to sice moje školní práce, ale jsem tu i z jiného důvodu.“
„Ano?“ neubrání se údivu muž.
„Když to řeknu, bude to znít možná hloupě, ale je to pravda. Moji rodiče se sem přistěhovali, když mi byli tři roky. Až když jsem vyrostl řekli mi o jistém pánovi, který byl výborný spisovatel a novinář. Když se sem přistěhovali neměli to zrovna lehké, „černá“ rodina v „bílém“ městě, to není zrovna ideální, ale tento pán jim prý hodně pomohl, a tak bych o něm chtěl zjistit něco víc.“
„Stále nechápu, jak bych ti mohl pomoci chlapče.“ Neubránil se trpkému úsměvu stařec.
„Ten muž se jmenoval Ludvík Aškenazy.“ Odpověděl obratem chlapec.
„Ach… už tedy chápu.“ Muž vstal ze svého pohodlného křesla a přešel k jedné ze zaprášených skříněk. Chlapec ho jen tiše sledoval. Chtěl zjistit něco více o tom muži a snad mu i nějak poděkovat, nebo vzdát poctu, nejspíše to mělo největší podíl na tom, že si jej vybral pro svůj novinový článek. Chtěl aby všichni věděli, kdo že to byl ten Ludvík Aškenazy.
„Tady to je.“ Vytrhne chlapce z myšlenek staříkův hlas a muž jde zpět ke svému stolu a v rukou si nese malou knížečku.
„Chlapče, tady ta knížečka, to je poznámkový deník mého otce, Ludvíka, vždy když jej něco napadlo, napsal si to sem a bylo jisté, že už to nezapomene, sem si také napsal ten slavný úryvek z jeho knihy.“ A nalistoval příslušnou stranu, kniha vypadala velmi opotřebovaně, možná to bylo proto, že Ludvík ji nejspíše nosil všude s sebou, kdo ví, kdy ho mohlo něco napadnout.
„Vidíš, tady je to napsáno.“ Ukazoval stařík asi do poloviny stránky. Když se chlapec podíval blíže začal rozpoznávat určitá slova, později i celé věty.
„Člověk se narodí, a hned křičí.
Nikdo mu nerozumí, ale všechny potěšil.
Tady jsem já! Řve člověk, přišel jsem žít.
Jsem tu dobře?“
Odrecitoval začátek stařík.
„Co myslíš ty chlapče? Jsi tu dobře?“
„Já? Ani nevím, ale myslím, že ano, vždyť jsem našel tu správnou osobu, která mi konečně něco prozradí. Povím vám, hledal jsem vás dlouho, ale doufám, že za tu námahu to bude stát. Čtěte prosím dál.“
„Narodil jsem se u dobrých lidí?“
„Určitě ano. Mí rodiče jsou ti nejlepší u kterých jsem se mohl narodit. I když každý má své chyby, ale když má člověk člověka rád, vše se dá odpustit.“ Vykládal bez vyzvání chlapec a stařík se jen skrytě usmíval.
„Ve slušném století?“
„Století? Na tom myslím nijak moc nezáleží, ale tak budiž. 20. století bylo vcelku dobré, tedy podle mého názoru, i když, jak já mohu hodnotit historii, když jsem ji nezažil a jen z vyprávění vím, co se nejspíše stalo. Vy určitě víte své a to vám nějaký mladý historik nemůže vzít.“
„Mám správnou barvu kůže?“
„Ach, barva kůže. Jak se může člověk hodnotit podle barvy kůže? A jaká je vlastně ta správná? V naší historii byli ambiciózní „běloši“ narozdíl od „černochů“, kterým nešlo o nějaké dobývání území nebo zbohatnutí. To nejspíše rozhodlo o nevyřčeném pravidle, že správná barva kůže je bílá. Nevím nezdají se mi lidé s bílou kůží jiní než lidé s tmavou kůží.“
„Vhodný původ?“
„Původ? Nevím, ale ani toto se mi nezdá nijak podstatné. Podle mého názoru, je pošetilé hodnotit někoho podle barvy kůže nebo původu. Dnešní doba je až příliš ovlivněna. Lidé se příliš řídí tím, že dělají převážně to, aby se zalíbili namísto toho, aby udělali správnou věc. Nevím, nezdá se mi to jako vhodné řešení.“
„Smím dýchat?“
„Na dýchání má právo snad každý. Já smím, Vy také. Jedno je ale jisté, jednou všichni přestaneme, to je nevyhnutelné.“
„Myslíš? Máš zajímavé názory, inu poslední věta : „Tak děkuji.“ Jistě svědčí o tom, že můj otec byl rád, za to že žije, jak v dobré rodině, tak v dobrém století, snad i s dobrou barvou kůže a i vhodným původem. Možná nebyl tak průbojný jako ty. Ty si stojíš za svými názory a to je v dnešní době jen dobře. Jen tak dál chlapče, doufám, že jsi si z dneška odnesl víc, než jen ten úryvek.“ Mrkl povzbudivě na chlapce. „Tak… děkuji, nashledanou.“ Vykoktal ze sebe chlapec a vyšel ze dveří, nebyl si absolutně jist svými myšlenkami a ani za sebou neslyšel to tiché „sbohem“, které zašumělo pokojem