Skála

S námahou jsem se dobelhala na okraj vysoké skály. Byl odtud krásný výhled do celé širé krajiny. Měla jsem pocit, jako bych byla jen já a příroda, nikdo jiný. Všechny problémy, vzpomínky a těžký život jako by byly ty tam. Bylo mi tak krásně. Uchopila jsem medailon, který visel na zlatém řetízku na mém krku, a pohlédla na portrét. Patřil chlapci o rok staršímu než já. Byl to jediný člověk, který mi doopravdy rozuměl. Jen kvůli němu jsem tu ještě byla. Vozík s dvěma velkými koly po stranách byl můj společník už půl roku. Moje nemoc, i přes veškerou snahu, kterou jsem vynaložila, mne dostihla a upoutala na vozík. Nikdy už si nezatančím. Tanec byl pro mne odjakživa ta nejlepší činnost, která mi do života vnášela pohodu a rovnováhu. Nikdo se mnou nemluvil, lidé na ulici na mne koukali s odporem nebo naopak s přehnanou lítostí. Připadala jsem si jako netvor. I ten, jehož tvář se na mne usmívala z medailonku, se za mne styděl. „Však já už nikomu nebudu dělat starosti“ zašeptala jsem do větru svoje slova. Krajinu dole zalilo zlatavé sluneční světlo, jak to při západu slunce bývá, a můj obličej oslnili šimrající paprsky, které vysušili všechny slzy. Proti mé tváři vanul příjemný vánek, který navozoval pocit lehkosti. Roztáhla jsem ruce jako pták křídla, přivřela oči. Připadala jsem si tolik volná. Jako kdyby mě už tělo netížilo a existovala jen duše, které chce létat. Uviděla jsem holubici, bílou jako sníh. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného než být jako ona. Všechny chmurné zážitky svého života nechat sedět na vozíku i se svou ponurou schránkou – tělem. Nebylo jediné zábrany, která by mne dokázala zbrzdit. Prostě jsem to udělala. Proud vzduchu okolo mne mi rozevlával vlasy na všechny strany. Nedalo se to vzít zpět. V poslední chvíli jsem ještě pomyslela na tvář v medailonu a…