Jeden člověk kdysi řekl...

,, Mami já chci jít na tu zábavu!“ opakovala snad již posté Markéta. ,, Miláčku, kolikrát ti mám říkat, že na to, abys chodila na zábavu do vedlejší vesnice máš ještě moře času.“ řekla své černovlasé, neklidné dceři matka. Sedmnáctiletá dcera vzdorovitě pohodila hlavou a vychrlila ze sebe: ,,Nechápu jak můžeš takhle žít! Pořád zahrabaná v paragrafech. Sakra! Když ses rozhodla spláchnout svůj život někam, tak proč sebou stahuješ i mně! Všechny moje kamarádky tam jít můžou jenom já ne! Víš jak - '',,Nemyslíš si, že přeháníš?!'' přerušila Markétu rozčileně matka.,, Ty tvé ,,kamarádky,, se mi vůbec nelíbí. Přijdou mi jako nafintěné barbíny ke kterým nepatříš, protože ty taková nejsi-'',,Jak můžeš vědět jaká jsem nebo ne? Co když jsem ta největší barbína ze všech?! Kruci já tam chci jít. Proč pro mně nemůžeš přijet? Vždyť to celé vězí jenom v tom. Pro ostatní si rodiče přijedou a já ...“,,Možná pro tebe nemůžu přijet, protože musím pracovat. Do zítřka se mám připravit na soud. Obhajuju týranou ženu. A nikdo jiný tady není. Já nemůžu za to, že musím pracovat, aby sis mohla dovolit ty pěkné hadry. Nemůžu za to, že se tvůj táta rozhodl nechat nás samotné a zdrhl!“ doslova zakřičela matka a opřela se o kuchyňskou linku. Markéta se zarazila a pak tiše sykla: ,,No jasně vždycky když nevíš jak mi něco vymluvit, tak se dostaneme k tomu, že nemám tátu.“ vrhla na mámu poslední rozladěný pohled a práskla za sebou dveřmi. Její máma Jana zůstala opřená o kuchyňskou linku, na tváři se jí objevil ustaraný výraz. Jana měla velice dobrý důvod dceru na onu zábavu nepouštět. Její vlastní zkušenost jí neustále připomínala, co se na takové zábavě může stát Nedalo jí to a vzpomněla si na dobu před necelými osmnácti lety. Sama se tehdy velice podobně dohadovala se svými rodiči, aby ji pustili na zábavu. Sice nebyla až tak temperamentní jako její dcera, ale její hádka s rodiči taky stála za to. Tehdy se prostě rozhodla, že je dost stará na to, aby šla na zábavu a i přes nesouhlas svých rodičů. Ještě doteď si přesně pamatovala, jaké měla pocity, když řekla že se jde učit ke kamarádce, ale místo toho jela autobusem pryč. Hlas se jí trochu třásl, když si kupovala lístek. Ve vedlejší vesnici na ni čekali její kamarádky. Společně se potom vydali k tanečnímu kolu. Jí bylo šesnáct. S děsem si náhle uvědomila, že vlastně byla ještě o rok mladší, než je teď její dcera. Byla schopná hodit všechno za hlavu, když si v davu tančících lidí všimla tmavovlasého kluka. Nikdo z jejích kamarádek ho neznal. Ona byla jediná, kdo sebral odvahu k němu jít. Všiml si jí až když stála vedle něj.,,Ahoj, nevíš prosím tě kdo tu dneska vlastně bude hrát? Nějak jsem se rozhodla jít sem až na poslední chvíly a nevím co tu mám čekat.“ začala s úsměvem. Její tmavě hnědé vlasy a hnědé oči kluka zaujaly a když se k tomu přidal odzbrojující úsměv, tak byl okouzlen. ,,Hmm no hm víš já taky nějak nevím, abych se přiznal, ale dechovka to snad nebude.“odpověděl jí a usmál se na ni. Tehdy měla Jana pocit, že má místo vnitřností hady, tak moc se jí ten kluk líbil. Dnes se při vzpomínce neobjevili žádní hadi jen vlna vsteku a rozhořčení. Tehdy měl nádherné oči. Strašně tmavé, hluboké a když se k tomu přidali černé delší vlasy, tak byl výsledek naprosto uchvacující. Hlavně ve chvíli, kdy se na ni usmál a ona zahlédla v jeho očích veselé jiskřičky. ,,No dechovku by opravdu hrát nemuseli, tu bych asi neutančila“konstatovala Jana a oba se začali smát. ,,Nechceš kolu?“zeptal se jí.,, Jo docela bych si dala“,,Tak pojď“ pozval ji. Jana se trpce zasmála. Tehdy byla neskutečně pitomá. Uvěřila klukovi, který vypadal opravdu neuvěřitelně krásně a nevěděla, co může jeden kratičký okamžik touhy změnit. Erik, jak se jí onen kluk představil, byl skvělý tanečník. Hrála jakási nová skupina. Jana i Erik si oddechli, že nehrají dechovky, ale normální rytmickou a pořádnou hudbu. Hodně se spolu smáli.On jí říkal, že by si nedokázal představit, že by měl tančit na dechovku a ona i ním naprosto souhlasila. Když začali hrát jeden takový pomalý slaďák, přiblížil se k ní Erik blíž. Doslova se k sobě tiskli a Jana si jen velice vzdáleně užívala nevěřícných pohledů svých kamarádek. Erik se pohyboval ladně a ona se spolu s ním nechala unášet hudbou a dotyky. Po oné písničce ji Erik vzal za ruku a odešli spolu dál od toho ruchu. Zašli za chatku ve které se prodávalo občerstvení. ,,Kolik ti vlastně je? Pověz mi něco o sobě prosím. Moc bych chtěl vědět něco o té okouzlující dívce, kterou jsem dnes potkal a kterou asi nikdy z hlavy nevyženu a která dneska poznala muže svých snů.“ řekl jí Erik, sedl si na zem a opíral se o stěnu chatky s občerstvením. Jana se na něj podívala. Seděl přímo v místě kde byl pruch měsíčního světla. Jednu nohu měl nataženou a druhou zapřenou o blízký kámen. Díval se na ni a ona zahlédla v jeho očích něco jako divokost. Neměla z něj strach, právě naopak. Jeho neupravený vzhled, to jak mu vlasy po tanci trčely na všechny strany se jí líbil. Nebyl žádným z těch uhlazených kluků, které do té doby poznala. Cítila, že je zkušený a ví dobře co dělá a to všechno dohromady v ní vyvolávalo velice zajímavé pocity.,,Je mi šesnáct! Ocitla jsem se samotná s jedním neuvěřitelně domýšlivým klukem,“klekla si vedle něj a dívala se mu přímo do očí:,, a přitom mi to vůbec nevadí.“dokončila tehdy. Ještě dnes se jí z toho dělalo zle. Tu noc se s ním vyspala. Bylo to zběsilé a ona v sobě našla pocity, které do té doby nikdy nepoznala. Naivně si myslela, že s ní Erik zůstane a ona bude moci být pyšná na to jak bezvadného kluka má, ale to se pořádně spletla. Doteď si jasně vybavolala své pocity, když jí po té chvilce zvláštních, krásných pocitů řekl. ,, No nic tak jsem se dobře pobavil. Je zvláštní kolik lehkej holek se najde i mezi těmi, které mají tvář jako anděl.“,,Cože! Jak to sakra myslíš?“ptala se vyplašeně Jana. Erikovi oči v sobě najednou neměly nic z té něhy, která tam byla ještě před okamžikem. Díval se na ni vychytralým pohledem, kterým jí jasně dávala najevo jak jí ve skutečnosti pohrdá. ,,Tak jak to říkám. Kotě.“ věnoval jí poslední posměšný pohled a zmizel. Jana zůstala sedět za chatkou. I dnes po tolika letech si dokázala naprosto přesně vybavit jak se tvářil. Jak rychle se proměnil z milého laskavého kluka na šmejda, který ji tak odporně využil jen k té jedné věci. Měla na sebe vztek i po tolika letech. Na to jak byla hloupá, důvěřivá a povolná. Věděla, že z té noci nelituje jen jedné věci a to Markéty. To, že je těhotná zjistila asi tak za měsíc.Byl to pro ni šok, když jí doktor zdělil:,,Tak jste těhotná. Čekáte miminko.“ Bylo jí čerstvě sednáct a byla zoufale nezkušená. Myslela, že v ordinaci omdlí.,,Stalo se vám něco?“ ptal se jí doktor,,Vy to dítě nechcete?“Jana nic neříkala a potom špitla:,,Když já nevím“ a vysvětlila doktorovi jak k tomu došlo. Povídala mu o tom, že se sama ještě cítí jako dítě a neví co má dělat. Upozorňoval ji na to, že pokud půjde na interupci tak je možné, že už nikdy mít další dítě nebude. Jana se zmítala nad dvěma otázkama. Má ho nechat žít? Bude schopná takové dítě milovat? Musela se usmát, když si vzpomněla na svoji dceru a věděla, že rozhodnutí nechat si ji bylo to nejlepší v jejím životě.Markéta je krásná a je dokonalou kopií své matky. I když ji pozorovala mnohokrát a hledala stopy po Erikovi. Nenašla je. Markéta mu vůbec nebyla podobná. Janu to těšilo. Bylo to tak pro ni jednodušší, než kdyby se měla dívat do očí jejího otce. Markéta neměla ani tušení o tom jak to tehdy bylo. Jediné co věděla, bylo že je otec opustil. Po pravdě ani nevěděl, že Markéta existuje. Jana ho totiž už nikdy nepotkala a kdyby ho potkala, tak by mu rozhodně neprozradila, že ta krásná dívka je jeho dcera. Možná Markétě jednou prozradí jak to bylo a proč si tolik nepřeje, aby šla s holkama na zábavu, ale ještě se na o necítila.
Bylo už hodně pozdě večer, když Markéta lezla oknem v přízemí ven do tmy. Aby zahnala výčitky svědomí zopakovala si, že se určitě vrátí ještě než se máma probudí a nikdo se nic nedoví. Potichu se vydala na cestu. Dům ze kterého odcházela se nad ní tyčil jako hrozivý prst a šumění větru znělo jako tiché varování. Nedbala na to a zavřela za sebou potichu zahradní branku. Bylo ticho, jen v několika oknech se svítilo. Nikdo nevěděl, že je venku někdo kdo nedbá na zákaz své matky. Nikoho to nezajímalo. Markéta šla rychle. Měla nepříjemný pocit ze samoty v takové tmě a na duchu jí moc nepovzbudil ani fakt, že se oblékla docela dost vyzívavě. Ach bože potkat teď nějakého hnusáka. Pomyslela si a přidala ještě víc do kroku. Netušila, že tyhle kroky budou z řady jejích posledních kroků v životě. U kapličky stojící kousek za vesnicí na ni čekalo auto. Když otevřela dveře auta myslela, že došlo k explozi. Tak hlasitě její kamarádky jásaly. Všechny tři holky seděly namačkané vzadu. Oblečené podobně jako Markéta a svůdně nalíčené. Petra Markétu hned zasvětila do toho jací kluci na zábavě budou a s kolika z nich se už zná hodně důvěrně. Petra byla vůdkyní party do které Markéta patřila. Byla velice chytrá, energická a když se k tomu přidaly její krásné blond vlasy, dlouhé opálené nohy a milý úsměv, nedělalo jí problém získat každého kluka na kterého měla zrovna ,,chuť,,. Markéta si u ní ale nikdy nebyla ničím jistá, protože jednou se Petra chovala jako přátelský anděl a podruhé jako dáběl pomsty. Markéta se snažila přizpůsobit jejím náladám, protože si myslela, že na Petru stejně nemá. Nikdy se s ní nedokázala pohádat, tak aby bylo po jejím a proto to už vzdala. Ingrid byla neuvěřitelně klidná za každé situace, uměla dělat perfektní manikůru, dokázala se mistrně vyvléct z každé věci, která jí byla nepříjemná.. A jak se Markéta už několikrát přesvědčila byla Ingrid schopná snad čehokoli, aby dostala co chce. Nebylo jí ani proti srsti dokonale ztrapnit jednu svou kamarádku ,jen aby se ještě víc zalíbila klukovi, o kterého zrovna stála. Když si to tak Markéta uvědomila, vzpomněla si na mámina slova o barbínách a musela si přiznat, že něco pravdy na tom bylo. Poslední členkou jejich party byla Laura, kterou měla Markéta z celé party nejraději. Laura byla ztělesněná pohoda a odpovědnost. Byla jediná kdo nesouhlasil s Petřiným nápadem, že pokud Markétu máma nepustí, tak že uteče. Svůj názor potvrdila pohledem, který Markétě jasně říkal.,, Děláš blbost, měla by sis dát bacha. Neměla jsi sem chodit.“ V autě ale nebyly jenom holky. Když se Markéta dostala z obležení řečí holek, mohla si konečně prohlédnout kluka, který auto řídil a kromě pozdravu, když nastoupila, toho moc nenamluvil. Všimla si, že má krátké, světlé, pěkně ostříhané vlasy. Jinak z něj moc neviděla. Snad jen neuvěřitelně modré oči, které stačila postřehnout, když se mihly ve zpětném zrcádku. Když dojeli na místo, mohla si Markéta řidiče konečně prohlédnout blíže. Byl vyšší než ona. Měl vypracované svaly, vypadal jako sportovně nadaný. Nebo jenom navštěvoval posilovnu. Pomyslela si Markéta. Tmavé, trochu potrháně džíny a černé tričko mu neskutečně slušelo. Všiml si, že si ho Markéta pozorně prohlíží a usmál se na ni. Vždyť to samé dělal on. Také zkoumal její tmavé vlasy, její oči, ústa která se vytvarovala do plachého úsměvu, když se na ni usmál. Už mu bylo jasné s kým by chtěl dnešní noc strávit. Celá parta si našla stůl a usadila se. Jenom Markéta na chvilku zmizela. Tajně doufala, že si neznámí řidič, kterého jí kamarádky ani nepředstavily, všiml jejích pohledů a nebudou mu lhostejné. Pomalu se vzdalovala od stolu a vnímala hudbu. Byla příjemná a melodií se naprosto hodila k teplé letní noci, od které si člověk slibuje i něco víc než jen tanec. Přišel k ní. Usmál se na ni a ona jeho úsměv váhavě opětovala. Jenom tak tam stáli, usmívali se na sebe a vzájemně si pohledy sdělovali, že si chtějí s tím druhým minimálně zatančit. ,,Jsi Markéta že?“ zeptal se a ona poprvé uslyšela jeho hlas. Byl sympatický, takový uklidňující. ,,Jo to jsem.“ odvětila s úsměvem. ,, A co ty? Jak se jmenuješ ty?'' zeptala se ho. ,, Jak vidím sestřička není až tak upovídaná za jakou jsem ji považoval.“ ,,Sestřička?“ otázala se zvědavě Markéta. ,,Ano sestřička. Jsem bratr Petry. Filip.“,,Hmm u vás je asi hodně rušno, že?“ otázala se Markéta se smíchem. ,, Jo to máš pravdu s Petrou se člověk nasměje opravdu hodně. Ale občas si o sobě trošku víc myslí. To potom musí starší bráška zakročit a stáhnout jí ten nosík zase dolů.“ ,, A jak to vypadá když starší bráška pomáhá mladší sestřičce?“ ptala se pobaveně. „ Jednou až budu mít pocit, že máš problém s nosem tak ti ukážu jak se to dělá. Ale u tebe takový stav asi nehrozí. Jsi úplně jiná než ona.“věnoval jí dlouhý milý pohled a pokračoval:,, tak mě napadá nechceš si zatančit?“ Markéta téměř celou noc strávila s Filipem. Při tanci mu dovolila tisknout se k ní mnohem víc než kdy komu dovolila. Jeho ruce byly teplé, silné a neuvěřitelně něžné. Do ucha jí při tanci šeptal lichotky a taky to, že se asi zamiloval. Markéta si s bušícím srdcem novou situaci užívala a zcela se jí nechala pohltit. Po jednom obzvláště divokém tanci se Markéta s Filipem přidala k sedícím kamarádkám. ,,Filipe!“ oslovila Petra svého bratra,, dojdeš mi prosím pro kolu? Už mi došla a nechce se mi chodit tak daleko a ty jsi teď takový rozpohybovaný.“ dodala s ironickým úsměvem. ,,Ale,ale takže já mám posloužit líné sestřičce? Jenže mně se nechce. Máš nohy?“zeptal se Filip,,Jo mám a co má být?“divila se Petra. ,,Tak je používej milá Petruško.“ poradil jí. ,, Já mám, ale taky docela chuť na kolu.“ přidala se Markéta,, Dones nám ji prosím, prosím.“ žadonila. ,, No, že si to ty Krásko, tak jo. Hned se vrátím. “ slíbil Filip a vydal se pro kolu. Markéta si užívala příjemnou únavu. Než se, ale stihla pořádně ponořit do odpočinku přišla Laura, která do té doby zběsile tančila. ,,Marky- hmm no já asi je tu malý problém.“ řekla ,,Co je co se stalo? Proč se tváříš tak vyplašeně? Jaký problém?“ vyptávala se Markéta. ,,Tvá máma- je u brány!“ vyhrkla Laura. ,, A do háje! To snad není pravda.“ vyděsila se Marketa a rychle se zvedla ,,Musím jít mějte se.“ rozloučila se třesoucím hlasem než vyrazila k bráně. Prosmýkla se kolem jednoho páru, který tančil tak zapáleně až se mu všichni ostatní klidili z cesty a uviděla ji. Andrea nelhala. Její máma stála opřená u brány s výrazem ve kterém se mísil hněv s hlubokým zklamáním. Markéta se kousla do rtu a váhavým krokem k mámě vyrazila. Už se nadechovala k nějaké obhajobě, ale uvědomila si, že blbost, kterou udělala těžko nějak omluví. Prostě a jednoduše překročila všechny meze. Přišla až těsně k mámě. Čekala, že dostane facku, že jí máma seřve přede všemi a už se začala chystat na to jak zareaguje. Jenomže přišlo něco mnohem horšího. Máma ji probodla neskutečně smutným, zklamaným pohledem a tˇonem, který byl chladný jako kostka ledu řekla:,, Myslela jsem, že máš rozum. Nastup si do auta. “ ,,Mami..“začala Markéta. ,,Nic mi nevysvětluj a běž do auta.“ řekla tímže chladným klidným hlasem matka. ,,Mami...“ ozvala se znovu Markéta. ,,Máš minutu na to abys nastoupila. Potom odjíždím a ty si dělej co chceš.“ zarazila ji nekompromisně máma a nastoupila do auta. Markéta pochopila, že to myslí naprosto vážně a tak nasedla do auta vedle ní. Snad nikdy v životě nezažila Markéta tak nepříjemné ticho jako teď. Seděla nehnutě vedle mámi, na kterou se raději ani nepodívala. Vteřiny jí připadaly jako minuty a minuty jí připadaly nekonečné stejně jako ticho, které ji v autě obklopovalo. Hlavou se jí honily stovky slov a vysvětlení, které by mámě ráda řekla, ale odvahu něco říct neměla. Bylo jednodušší dívat se ven na ubíhající noční krajinu. Bylo jednodušší dívat se kamkoli jenom ne na mámu. Markéta si vzpomněla na Filipa. Na jeho kůži, na jeho jemné vlasy, konejšivý hlas- a najednou děsná rána,spousta světla, bolest, křik. Křik plný nesnesitelné bolesti. Křik, který byl, jak si uvědomila než všechno zahalila tma, její.
V nemocnici bylo nesnesitelné vedro, ale Jana na to nedbala. Už desátý den seděla u lůžka své dcery, která se od nehody neprobrala z bezvědomí. Dívala se na její tělo, celé zafačované v obvazech a na hadičky, které ji udržovali při životě. Jana si znovu otřela proud slz, který jí neustále stékal po tvářích. Jak moc by si přála, aby se to nestalo. Ona sama z oné nehody vyvázla s pouhými oděrkami a pár modřinami. Dlouho nevěděla jak na tom její dcera je, ale když jí lékaři seznámili se stavem její dcery, bylo jí jako kdyby se celý její život před nehodou zcvrkl do něčeho nepodstatného a nedůležitého. Jediné co se nezcvrklo byly výčitky svědomí. Doktoři jí řekli, že pokud se její dcera probere, tak už asi nikdy nebude chodit, protože při nehodě byla poškozena mícha. Byla to neskutečná rána. Její dcera? Ta, kterou ještě před pár hodinami viděla svíjet se na parketu s nádherným klukem? To přece není možné, že je ten pohyb pryč. Jana znovu a znovu přemýšlela nad životem, který její dcerku čekal. Nad životem, kterého se stejně možná nedočká jestli se neprobere. Musí se probrat! Prostě musí! Poručila v duchu nějaké tajné síle Jana a nevnímala bolest v rukou od nehtů, kterými si ruce doškrábala do krve.
Markéta kolem sebe slyšela ruch. Nějaké tikání a pípání přístrojů. Bílá, těžká mlha, kterou měla doteď kolem sebe povolila a ona věděla, že žije. Dokonce cítila, že ji někdo hladí po ruce. To ji přimělo k tomu, aby se pokusila otevřít oči. Nešlo jí to. Víčka byla těžká jako ze železa. Nabrala dech, aby něco řekla a dala najevo, že je zpátky. ,,Mahmm..“zachrčela ztěžka. Matčina ruka, která ji do té chvíle hladila ztuhla. ,,Markétko!Zlatíčko?“zašeptala její máma se štěstím v každé slabice. Mámin hlas donutil Markétu zabojovat a zvednout těžká víčka. Uviděla mámin rozmazaný obličej, její tmavě hnědé vlasy. ,,Maminko...!“ zasípala.
Jana se smála spolu se svou dcerou a byly to pro ni ty nejkrásnější okamžiky, které pro ni život nachystal. Markéta už byla natolik silná, že už si pobyt v nemocnici mohla zpestřit dlouhými chvilkami s mámou. Jana si to skutečně užívala, jenže pak přišla otázka, které se obávala, ale o které věděla, že určitě přijde. ,,Mami, Jak se to stalo?“ tak zněla ta otázka. Jana si uvědomovala, že pokud odpoví na tuto otázku bude muset odpovědět i na další, ale zároveň jí bylo jasné, že Markéta má právo vědět pravdu. K jejímu velkému údivu se Markéta s tím, že už se patrně nikdy nepostaví na nohy vyrovnávala neuvřitelně statečně. Nemluvila o tom. Byla stále veselá a taková nabitá novou energií.,, Víš Marky jedno auto mi nedalo přednost z prava a narazilo do nás.“začala Jana opatrně.,, A co ten, co to auto řídil? Je v pořádku?“vyptávala se Markéta. Jana jí odpověděla, ale nepovedlo se jí zkrýt hněv a rozhořčení v hlase. ,,Jemu se nic nestalo. Měl jenom pár oděrek.“,,Mami ty mi něco tajíš.“ poznala Markéta. ,, Nemyslíš si, že pokud je tady někdo kdo má právo vědět jak věci jsou, tak jsem to já?“nenechala matku smést rozhovor pod koberec. Jana se nadechla a pokračovala.:,,Ten muž mi byl hned povědomí, ale kdo to vlastně je jsem se dověděla až když jsi byla v nemocnici. Znala jsem ho z televize. Je jedním z poslanců.“Jana zachytila Markétin nechápavý výraz a vysvětlila dál:,, To znamená, že má imunitu. Nepůjde do vězení. Sice říkal, že nám dá peněz co si řekneme, ale...“,,To mu jako nic nehrozí? On mně zmrzačí a projde mu to beztrestně? Ale proč! Vždyť není o nic lepší než já! Tak proč já mám pykat do konce života za jehochybu a on zaplatí jen nějakou směšnou částku?!“ přerušila ji se zoufalstvím v hlase Markéta. ,,Miláčku já tomu taky nerozumím. Je zvláštní jak je ten svět řešený. Jak se mluví o rovnoprávnosti a přitom! Kdejaký hejsek si dělá co chce a klidně mu to projde.“ rozčilovala se Jana.,, Víš jeden člověk kdysi řekl: ,Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější' a jak je vidět tak měl pravdu. Ty můžeš být čestná a skvělá jak chceš, ale nakonec se vždycky najde někdo kdo má peníze a moc a navzdory té naší slavné demokracii se ji nebojí použít. Lidé si nikdy nebudou zcela rovni. Nikdy.“dokončila Jana se slzami v očích. Markéta se také cítila hrozně, ale nedokázala se dívat na trápící se mámu. ,,Mami“ oslovila mámu a vzala ji za ruku.,,Máš pravdu, ale já znám ještě jedna slova, která kdysi někdo řekl. Chceš vědět jaká?“její máma přikývla a Markéta citovala ,,Za každým mrakem se skrývá slunce.“ a podívala se na zamračenou obohu za oknem.,,Jenom musíme věřit!“ dodala matka a také se podívala z okna, kde slunce začalo vykukovat zpoza mraku. Věděla, že její dcera má pravdu, že slunce skutečně vyjde.