KOUZELNÝ RITUÁL

Hradní okno odhalilo tichému pozorovateli, podivuhodný obraz, sedící, schoulené dívčí postavy. S tváří obrácenou k zapadajícímu slunci, něco tiše šeptala.Vítr jí rozhodil vlasy po staré vojenské košili a od úst jí odvál tichá slova k mladému páru poštolek, kroužících nad troskami starého hradu. Ruce obepínající kolena se mimovolně svezla na staletími omývanou zeď, a jemnými dotyky hladila drsné, pomalu chladnoucí kameny. V něco doufala, snad si i něco přála.
Možná doufala, že jí tato prastará stavba vnese do duše klid, rozhodnost a sílu jít dál.Snad doufala, že jí hrad prozradí něco z tajemství o rytířských půtkách o dívčí čest a lásku. Snad věřila, že se jí splní tajné přání...mít možnost vrátit jisté chvíle zpět a mít možnost napravit hloupé chyby natropené ještě hloupější zbrklostí. Ano, těch hloupostí a špatných rozhodnutí bylo víc než dost. Přesto je ani sebevětší slzy nesmyjí spolu s prachem nasbíraným z toulavých cest. Z cest, kterou kráčela spolu s kamarády, kteří pro ni znamenali víc než jen nějací známí. Byli jí PŘÍTELEM, kterému věřila a do kterého se na první pohled zakoukala a s kterým chtěla trávit veškerý svůj čas. A jeden z nich pro ni znamenal ještě mnohem víc. Proč to tak náhle, jako to začalo, skončilo?...
Slunce se už úplně schovalo za obzor. Zbylo po něm jen "kouzelné" pozadí měnících se barev. Kouzelný rituál dne skončil, a v dívčím srdéčku zacelil malinký kousek obrovského šrámu. Slepil kousíček z rozbité vázy, která čeká na opravu. ještě spousta střepů čeká na svou sluneční záplatu, protkanou usínající, podzimní přírodou.
Trpělivý pozorovatel mohl poprvé a naposledy zaslechnout: "KAMARÁDI, PROSÍM, ODPUSťTE MI..."

20.9.1993