V zornici a mimo ni

Na vnitřek očních víček se jí otiskl obraz v opačných barvách a zavrtal se jí snad až do mozku, tak jako temně modrý kotouč Slunce cloní pohledu poté, co člověk dlouze pozoruje oblohu. Viděla jasně bílou siluetu, jak se vznáší na pozadí černého nebe..bohužel viděla i to, že se nevznáší, ale houpe se na provázku.. a že jedno křídlo má zlomené a druhé dočista chybí. Stáhl se jí žaludek. Raději otevřela oči. Krajina kolem vlaku jí neustále mizela z dohledu. Cítila, že úplně stejně jí mezi prsty utíká její vlastní život, nádech za nádechem nasávala do sebe prázdno a dlaně zůstávaly stále rozevřené, život tiše jiskřil na konečcích prstů a hasl, neboť nebylo dlaně, která by jej pozvala zpět a zahřála.