Ovocný sad

William vyrůstal v dobré rodině a již od mládí měl veliký talent, který se projevoval především jeho komunikačními schopnostmi. Jako malý chlapec měl spoustu přátel a neustále se kolem něj točila děvčata. První dívku jeho života se mu podařilo sklátit už ve čtrnácti letech a vysloužil si tím velký obdiv u svých kamarádů. Později když už chodil na střední školu, měl více zářezů než všichni jeho spolužáci dohromady. Skoro každý týden byl k vidění s jinou dívkou. Jeho krásná tvářička, vysoká postava a schopnost ukecat každou holku, kterou si umanul dostat, z něj dělali školního milovníka nevídaných rozměrů. Jeho kamarádi ho i přesto měli rádi a i když mu přeci jen trochu záviděli, chovali k němu úctu a brali ho jako nedotknutelného bohéma. William byl zkrátka krásný, milý, kamarádský a tedy neodolatelný jak pro dívky tak chlapce. Tyhle skutečnosti si uvědomoval a díky tomu si mohl užívat života plnými doušky. Dívek byla na škole spousta a William chtěl ochutnat co nejvíce jablek z jabloně jablky celé osypané.
Období střední školy uteklo jako voda a William stál před rozhodnutím, jak dál naložit se svým osudem. Měl spoustu možností, kam jít dál studovat. Jeho výsledky ve škole byly výborné. Nechal nějaký čas na rozmyšlenou a po pár týdnech se k údivu rodičů a většiny jeho přátel rozhodl, že narukuje do armády. Každý mu to rozmlouval, ale on chtěl jako správný vlastenec sloužit své zemi. Celý život mu byla společnost nakloněna a on se jí chtěl teď odvděčit.
William tedy narukoval do armády a po roce výcviku byl poslán na svoji první misi, do tehdy občanskou válkou zmítanou Jugoslávií. Před odjezdem uspořádal rozlučkový večírek, na který přišla spousta kamarádů a nespočet dívek. Většina těch dívek už s ním dříve měla co do činění a nejedna měla ve svém klíně jeho sloní chobot. Tuto Williamovo přednost sem prve opomněl, leč je to ta možná nejdůležitější od pána boha darem,i díky které vždy tak bodoval. Rozlučka proběhla divoce a William byl teď ještě víc milován a všechny dívky mu slibovaly, že až se vrátí, budou na něho čekat. Nejvíce to slibovaly ty, které ještě tu noc stihnul obdařit svým božstvím.
Druhý den William opravdu odjel. Ve městě tehdy tekly dívčí slzy proudem. William pravidelně posílal dopisy domů a největší radost udělal svým rodičům, když dostal vyznamenání za statečnost. Stal se opravdovým hrdinou. William už byl mimo domov více než půl roku a z ničeho nic přestal dopisy posílat. Rodiče už tenkrát ztráceli hlavu, ale nakonec dopis přišel a William v něm napsal, že se za týden vrací domů. To byla pro rodiče radostná zpráva. Doslechli se to také jeho přátelé a rozhodli se, že mu uspořádají večírek na uvítanou
První pohled matky na svého syna, který se právě vrátil z bojů, byl velmi bolestivý. Williama musel přivézt jeden z vojáků. Několik týdnů před svým příjezdem najelo jeho vozidlo na minu a William se z těžkými poraněními, jako jediný přeživší, dostal do nemocnice. Tam když se po týdnu probral, z hrůzou zjistil, že mu doktoři amputovali obě dolní končetiny. Matka ho odvezla domů. Ne večírku se pochopitelně neobjevil.
Druhý den Williama navštívilo několik jeho přátel a i přes vyčerpávající naléhání matky, že mu není dobře, se nakonec do domu dostali. Pohled na vrásčitého, bez života vypadajícího Williama, upoutaného na invalidním vozíku, jim doslova vyrazil dech. Ba někteří v tom shledávali i pozitiva, jako ta, že teď nejspíš nebude pro ně znamenat potencionální konkurenci v oboru genitálních dovedností. Ale přeci jen s ním spíše soucítili. Chvíli se pokoušeli s Williamem komunikovat, ale k ničemu to nevedlo. Ten uzavřel monolog výkřikem „táhněte do prdele.“
Po několika dnech William konečně vyjel z domu. Projížděl se po ulicích a nechával se zdravit okolo chodícími lidmi. Většinu těchto lidí tvořily dívky, které Williamovi slibovaly, že na něho budou čekat. Teď ho však jen letmo zdravily s nuceným úsměvem na tváři. Těžko říci, co se těm dívkám tenkrát honilo hlavou, jestli soucítily s Williamem a jeho osudem, nebo se sebou samými, neboť věděly, že už nikdy neprožijí slastný pocit, který jim mohlo dát, jen jeho bušící kladivo. William však kupodivu nijak nestrádal, při pohledu na jeho bývalé milenky, které teď o něj ztrácely zájem, neboť byl myšlenkami úplně jinde. Toulal se ve své hlavě a přemýšlel nad jediným, jak ukončit svůj život. Přemýšlel nad tím, jestli to není trest boží za to, že užíval života až příliš. Pak ale dospěl k závěru, že prožil za necelých dvaadvacet let, které byl na světě víc, než mnozí za sedmdesát. A obhospodařil stejně tolik dívek. Prožil svůj život zkrátka o něco rychleji než ostatní. Williamovi život mnoho dal. Společnost k němu byla dobrá, on se jí za to obměňoval tím, že udělal ze spousty dívek ženy a dal jim ty největší zkušenosti do života, neboť největší zbraní ženy je její klín a William jim dal návod k používání. Chtěl však světu dát víc, tak šel a narukoval do armády. Nakonec mu dal víc než možná chtěl, ale nedostal zpět už vůbec nic. Rozhodl se tedy, že utrhne poslední jablko. Vjel do krámku s dámským spodním prádlem. Přijal pár podivných úsměvů okolo něj chodících dívek a pak vytáhl svůj šesti nábojový kolt. William pětkrát vystřelil na dívky, o kterých věděl, že mu už nikdy nedají. Poslední kulku si schoval pro sebe. Byl krásný jarní den a v zahradách kvetly jabloně.