Anděl

Měsíc visí na obloze jako mlčící obraz přihlížející hrůze. Anděl v černém rouchu potřísněném krví zpívá překrásnou baladu, ze které mrazí v zádech. Jen gotik může cítit krásu této písně. Anděl zvedá zlomená křídla a snaží se vzlétnout. Stromy unaveně vzhlížejí, chtějí pomoci andělovi k cestě, jenže nabízí se otázka, JAK? Anděl pomalu, s vypětím všech sil, sklání hlavu a líbá chladná zrcadla zamrzlého jezírka. Snad mu to dodá sílu! Jak se anděl dotýká každičkého kousku zrcadla, led pomalu roztává a stromy přihlížejí nevídané podívané. Anděl neví, co dělat. Nelítostné vlny ho tahají do hlubin jezírka, jak zoufale se snaží vzlétnout! A to přesto věřil v nesmrtelnost andělů. Minuta za minutou neochotně ubíhají, jako by chtěly napomoci andělovi od oné hrůzy. Anděl vzdává marný boj s vlnami a zavírá víčka svých propadlých očí… Stromy zahučely v nesouhlas, jenže nemohou nic udělat. Smrt si nevybírá…