Samantha

Pokojem někdo prošel. Vzbudila se. Otevřela oči a rozhlédla se po pokoji. Byl prázdný. Prázdný jako její srdce a postel. Kam jen se poděl Mário ? Nejspíš odešel časně do práce. Vstala a dala si kávu. Zvedla svůj oblíbený hrníček z luxusního podšálku, který byl nedílnou součástí sady. Mezi modrými kvítky si cestu klestil hnědý pramínek kávy. Už ani ta káva jí nechutnala. Zvedla telefon a zavolala do práce. Vzala si volno na celý den, ale věděla, že se tam už nikdy nevrátí.

"Hanry , přistavte mi prosím moje auto k zadnímu vchodu. Tak za patnáct minut. Děkuji."
Hanry jako vždy poslechl. Vrátného dělal už nějaký ten pátek a na svou práci byl patřičně hrdý. Uniformu měl jako každé ráno čistou a čerstvě vyžehlenou. Ještě z ní byl cítit pach pracího prášku, který používaly snad všechny čistírny ve městě. Samantha nasála jeho vůni a tušila, že je to naposledy, co se vidí s Hanrym. Nasedla do auta a zmizela v šeru probouzejícího se města.

Cestou se stavila na další kávu ve Starbucks. V rukou ji hřál kelímek horké kávy a u srdce pocit, že dnes se změní celý její život. Možná tomu tak mělo skutečně být, možná to bylo jenom její zbožné přání. A kam vlastně jela? Sama nevěděla. Nedala si jasný cíl. Jenom věděla, že musí pryč a musí hned, protože kdyby se rozmýšlela dlouho, už by se k tak radikálnímu kroku nikdy neodhodlala. Bylo jí trochu úzko, když viděla ceduli, která jí oznamovala, že teď už je ve světě, který vůbec nezná.

Ač byla bohatá a měla možnost cestovat, za hranice města se ještě nikdy nepodívala. Byla vychovávaná k tomu, aby byla věrná tomu, co zná. Možná jí tahle skutečnost mohla odpovědět na otázku, proč si i po třech letech samostatného bydlení pořád kupovala tu hnusnou pastu, kterou její matka tak zbožňovala. Zkrátka...bylo to tady! Míjela ceduli a cítila, že se něco děje. Něco po čem už dlouho toužila a o čem snila. Ta změna byla očividná. Jela krajinou, kterou nikdy předtím neviděla. Nad jasně zelenými kopci zapadalo jarní slunce a všechno bylo provoněné květnovou vůní. Vůní rozkvetlých stromů a čerstvé pošlapané trávy.

Jela téměř tři hodiny. Bezmyšlenkovitě odbočovala, kde ji jen napadlo. Opravdu by ji zajímalo, kam se to vlastně dostala. Zajela ke krajnici. Auto pomalu klapalo podél bílé čáry až nakonec zastavilo. Otevřela mapu a hledala místo, na kterém právě stojí. Poslední název města začínal na M nebo to bylo V. Už sama nevěděla. Z domů v ulici začínali vycházet první lidé. Mířili do práce či školy nebo si šli jenom tak po ránu zaběhat? Jak to měla vědět? Nikdy před tím je neviděla a vlastně ani pořádně nevěděla kde je. Projela pomalu městem. Bylo malé, ale docela hezké. Smallville stálo na uvítacím billboardu. Podívala se do mapy nebyla zas tak daleko, jak si myslela.

Znovu přišlápla plyn až na podlahu a vřítila se na dálnici mezi kamiony a řidiče, kteří spěchali do práce. Napadlo ji, jaké by to bylo prostě zmizet. Její rodiče nevědli kde je a nejspíš je to ani nezajímalo. Od té doby, co se od nich odstěhovala, se téměř nestýkali. Už kvůli té nehodě. Rodiče byli na svou holčičku pyšní až do té doby, než jim řekla, že otěhotněla s klukem, co roznáší pizzu. To by nebyl zase takový problém, kdyby nebyl napůl Číňan. "Samantho, pomyslela jsi někdy na to, jak by to nebohé dítě nejspíš vypadalo? Černoch se šikmýma očima! No kdo to kdy viděl?" Matka byla přímo hysterická, když jí to s Jimem oznámili. Nakonec ji donutili jít na potrat, což ona i Jim těžce nesli. Jim ovšem nechtěl čekat až Samanthě někdo dovolí otěhotnět. Rozešli se. Matka se o ni stara takovým způsobem, že už i otec chtěl v některých momentech zakročit, ale nedal se. Jenže ona už tohle nehodlala snášet a řekla matce, že se chce osamostatnit, že chce bydlet sama. Sarah plakala a prosila ji, ať zůstane, ale nic nepomohlo. Jejich malá holčička Sami se proměnila v Samanthu, která toužila po jiném životě.

Jejich malá Sami…Jenže to teď bylo pryč. Její rodiče se o ni nezajímali a jiné přátele v podstatě neměla. Ve škole se s ní nebavili, protože patřila do "vyšší třídy" jak s oblibou její spolužáci říkali a ti co do té smetánky patřili taky se s ní nebavili zase proto, že její rodiče nenávidělo snad celé město. Jak by taky tak zkorumpovaní lidé mohli mít rádi policistu a soudkyni? To bylo naprosto nemožné. Tak trávila čas nad knížkami. Proležela v nich celé hodiny. Její putování po pekle sedmého rozměru s Erikem nebo expedice v Himaláji s panem Harrerem jí zaplňovaly mezeru mezi školou a večeří. Jenomže skutečný život byl tam venku a utíkal jí mezi prsty a ona se jej ani nesnažila zastavit.

Krajina kolem se rychle měnila. Vyjela z města, které se zrovna probouzela na ponurou dálnici plnou spěchajících manažerů, kteří si šli tvrdě za svým. Místo krásných upravených záhonů s tulipány, kterých viděla ve Smallville nespočet, míjela teď jen nudné keře, které byly kolem silnice vysázeny proto, aby nedocházelo k sesuvům půdy na vozovku. Začínala mít hlad, a tak nedočkavě vyhlížela první reklamu na blížící se rychlé občerstvení. První ji do očí praštila rudá barva McDonaldu. Jejich logo poznávala už z dálky, takže už jenom zbývalo zjistit, za jak dlouho bude odbočka a ona se konečně nasnídá.

Netrvalo dlouho a cesta se stočila k obrovské budově s logem McDonalda na střeše. Podřadila a zpomalila na požadovanou rychlost. Zastavila na rozlehlém parkovišti, kde se tísnilo několik kamionů i rodinných aut. Byl květen a lidé využívali hezkého počasí k výletům, ke kterým neodmyslitelně patřili i zastávky v restauracích podél cest. Stihla ještě jejich proslulé snídaně. Bylo čtvrt na jedenáct. Doba kdy ostatní už přemýšlejí, co dobrého si dají k obědu. Samantha teprve snídala. Dala si jen salát a další kávu. Musela se uklidnit a aspoň trochu promyslet, co bude dál. Chtěla udělat nějakou bláznivou věc. Něco, na co bude vzpomínat, když se jí budou vnuci vyptávat.

Znovu sedla za volant. Tentokrát si ale určila jasný cíl. Atlantik. Ano, ještě dnes večer musí být na jeho břehu. Tohle rozhodnutí pro ni znamenalo dalších osm hodin cesty, ale ona to mermomocí chtěla podstoupit. V autě začínalo být strašné vedro. Polední slunce se opíralo do černé střechy vší silou a nešetřilo ani jediný kousek. Samantha si otevřela okýnko, ale hned pochopila, proč ostatní řidiči jezdí i v takovém horku se zavřenými okýnky. V okamžiku měla v autě naprášeno tak, že to vypadalo, jako by se celý den proháněla po poušti. Všude prach. Jeho částečky jí skřípaly mezi zuby a lechtali ji v uších. Rychle dala okýnko do původní polohy a přidala. Měla před sebou ještě dlouhou cestu.

Její plán byl velkolepý. Dojet na pobřeží, nasednout na loď a odjet do Evropy. Jenže to nepočítala s tím, že ji její auto zradí už po pár kilometrech. Byla tak pět mil za exitem, když se jí rozblikaly všechny kontrolky. Začala jí vařit voda, docházel olej a vypadalo to, jako by tankovala tak před týdnem a ne před třemi hodinami. Vyhodila blinkr a zastavila. Vystoupila a šla se podívat, co se vlastně stalo. Bohužel pro ni, nepatřila zrovna k ženám, které by se chtěly podívat pod kapotu a zjistit jak auto vlastně funguje. Ona byla spíš ten typ, který s každou maličkostí jede do servisu. Nedokázala ani otevřít kapotu, natož říct, co tomu vlastně je. Dřepla si vedle auta a přemýšlela, co má dělat. Už už chtěla vytáhnout mobil a zavolat rodičům. Říct jim, co udělala a zeptat se jich na radu.

Nakonec ten nápad zavrhla. To byl přece jeden z důvodů, proč se na svou cestu vydala. Chtěla se osamostatnit ještě víc. Mít vlastní život, ve kterém se může rozhodovat sama a nebude jenom čekat, co jí matka dovolí nebo poradí. „Musíš být silná.“ Říkala si v duchu. Vstala a strčila zatnutou pěst do silnice…pomalu zvedla palec. Sama byla překvapená, jak je jednoduché požádat tímhle gestem o pomoc.
Zastavilo jí hned první auto. Byl to bílý transporter s utrženou poznávací značkou. Muž, který z něj vystoupil, vypadal velmi mile a ochotně.
„Co potřebujete , slečno?“
Rozpačitě se usmála: „Ani vlastně nevím…začaly mi tu blikat kontrolky snad na všechno, a pak se mi to kouslo a dál už jsem s tím nemohla hnout.“
„No jó, tak se na to podíváme, ne?“ Usmál se na ni a odhalil tak řadu krásně bílých zubů.
Ještě pořád stála s rukou nataženou do silnice a se vztyčeným palcem. Když to postřehla, rychle sebou trhla. Bylo jí hrozné vedro.
„Nemáte prosím něco k pití? Nepočítala jsem s takovým vedrem.“
„Jo, na zadním sedadle by nějaké mohlo být.“
„Díky, oh, vy pijete stej…“ Jenže tuhle větu už nedořekla. Dostala ránu do hlavy až spadla mezi sedáky. Vyvrtla si přitom zápěstí, takže se nemohla moc bránit. Byla ještě snadnější oběť, než si kdy myslela. A její kurz sebeobrany? Byl jí tady v té pustině vůbec k něčemu?

Rozlepila oči. Ležela polonahá vedle rozbitého auta. Nechápala, jak se sem dostala a vůbec si nemohla vzpomenout, kdo vlastně je. Jediné, co v tuhle chvíli dokázala říct se stoprocentní jistotou bylo, že jí strašně třeští hlava. Sáhla si na místo, kde byla bolest nejsilnější. Vlasy měla slepené v jeden tlustý pramen. Ruku měla celou od krve a kůži na hlavě rozseknutou. Začala se rozpomínat…ten muž. Tohle je přece její auto! Pohla se, aby zjistila, jestli jí něco není. Celý tělem jí projela vlna bolesti. Opřela se o ruku, ale v okamžiku se svezla bolestí na sedadlo. Její zápěstí bylo dvakrát větší než normálně a strašně bolelo. Opřela se o předloktí, aby se aspoň trochu rozhlédla, kde je. Tohle místo si vůbec nepamatovala. Chtěla najít svou peněženku, kde měla číslo na matku, aby jí mohla zavolat.

Nikdy si nemusela pamatovat její číslo. Telefon měla stále při ruce, tak proč zatěžovat mozek? Proč? Aby teď mohla zavolat jediné osobě, která i když dělala, že se nezajímá, co její dcera dělá, by jí jistě ráda pomohla. Jenže bohužel. Téměř si nevzpomněla na svoje jméno, tak jak by si mohla vzpomenout na číslo, které když vytáčela, tak pouze dlouhým stisknutím osmičky. V duchu si pořádně nadávala. A co zkusit zavolat na informace? Na co myslí? První na policii, a pak vyřešit ten zbytek. V ruce jí začalo nepříjemně cukat. Chtěla najít svůj mobil a zkusit štěstí. Po pěti minutách usilovného hledání mobilu si vzpomněla, že jej nechala doma, aby na ni rodiče už neměli žádné spojení. Jak byla hloupá!

Takhle si svou vysněnou cestu teda nepředstavovala. Chtěla sice zažít něco neobvyklého, ale napadení k tomu, co zažít chtěla rozhodně nepatřilo. Připadala si divně. Jako by podváděla svoje rodiče. Proboha! Vždyť je jí pětadvacet, proč by se měla omlouvat rodičům za to, co dělá? Jenže ona je teď potřebovala. Nikdy před tím nemusela řešit žádné problémy. Od toho tu měla mámu a tátu, kteří vždycky ochotně přispěchali na pomoc, když to jejich Sami potřebovala.

Potřebovala pomoc, ale už neměla odvahu stopovat. Seděla v autě, ruku měla oteklou tak, že vypadala jako velký zralý lilek po genetické úpravě. Lehla si na zadní sedák a dala se do pláče. Ucítila v puse řasenku a slanou chuť. Otřela si slzy, ale vzlykat nepřestala. Mezitím se setmělo. Ve zpětném zrcátku se mihla světla nějakého vozu. Podívala se na hodinky. Byly hodně poškrábané, ale i tak poznala, že už je hodně po desáté. Auto zastavilo kousek před jejím. Dostala strašný strach. Rozvzlykala se ještě víc. Rukou praštila po centrálním zamykání. Ozvalo se hlasité „Lup!“ a jí se aspoň trochu ulevilo. Připadala si bezpečně. I když uprostřed pustiny a úplně sama s rozbitou hlavou a vymknutým zápěstím.

„Haló , je tam vevnitř někdo?“ ozval se zvenčí docela přátelský hlas.
Samantha poučená předchozím zážitkem ani nedutala, jen občas nahlas vzlykla.
„No tak, je tam někdo? Haló!“ párkrát poklepal na okno.
Skrčila se do ještě menšího klubíčka, takže si kolena tiskla téměř až k čelu. Měla strašný strach. Úplně se klepala. Vůbec netušila, co má dělat.
„Hele, očividně tam jste. Chcete pomoct? Budu tady stát ještě chvilku a pak odjedu.“
Něco se v ní zlomilo. „Jste tam ještě?“ zeptala se po chvilce.
„No tak jste tam! A já už chtěl odjet.“ Usmál se staříkův obličej přes zamlžené sklo.
Odemkla zámky a otevřela dveře.

Vysvětlila mu, co se jí stalo. Co mu ovšem záměrně zatajila, bylo to napadení. Tvrdila, že se snažila auto opravit sama a tehdy si uhnala to vymknuté zápěstí. Stařík, který se po chvíli představil jako Ron , jí vše ochotně věřil a na nic se neptal.
„Pojďte, slečno, zavezu vás do města. Máme tam príma motel, tam se vyspíte a já vám to zítra domluvím u Joa , aby se vám na to kouknul.“
„Děkuju.“ Pípla.
„Ále vůbec nemáte, zač.“ usmál se.
Samantha vzala za kliku svého auta, ale stařík ji vzal za rameno. „Slečno,…?“ Trhal sebou jako by jí zase chtěl někdo ublížit. „…zvládnete to řízení?“ Ulevilo se jí. Aspoň trochu. Vlastně ji vůbec nenapadlo, že nemůže řídit. Vždyť s tím zápěstím nemohla skoro hnout.
„Nejspíš ne.“
„Tak si zamkněte, vemte si co potřebujete a já vás do toho motelu hodím. Joovi ráno zavolám, aby se vám na to koukl, a pak se pro vás stavím a ukážu vám, kde je jeho servis.“
Už neměla sílu jakkoliv odporovat. Vlastně ani nevěděla, co by bez Rona dělala.

Z auta si vzala jen věci, které nutně potřebovala. Kabelka byla hozená v zadu, pod sedákem. Nechápala, jak se tam mohla dostat. Byla přece v přední přihrádce u spolujezdce. Nechala to plava. Popadla ji a zamkla. Ani nevěděla, proč vlastně věří člověku jako Ron. Vypadal sice docela důvěryhodně, ale to ten muž, co jí před tím napadl taky. Jenže Rob byl starší a menší, takže by ho nejspíš přeprala, kdyby si něco dovolil. Po dálnici jeli asi půl hodiny, když se před nimi objevily první cedule upozorňující na blížící se město. Celou cestu mlčeli. Samantha se pro jistotu ani nehnula. Seděla jako přikovaná, ruce složené v klíně k sobě tiskla tak pevně až jí bělely klouby prstů. Byla strašně nervózní. Tohle se vůbec nepodobala té cestě, kterou si vysnila.

Její plán byl úplně jiný. Chtěla dnes večer dosáhnout Atlantiku, přespat někde v motýlku na pobřeží a ráno si sehnat lístek na nějakou loď, která by měla namířeno do Evropy. Měla docela tučné konto ve státní bance. Rodiče se postarali o to, aby jejich dcerušce nic nechybělo, až bude velká, a tak jí bylo docela jedno, kolik to všechno bude stát. Musela pryč. Na penězích nesešlo. A kam se vlastně chtěla dostat? To sama nevěděla. Ale někam, kde je aspoň trochu teplo, do Itálie, Francie nebo Španělska, na tom nesešlo.

Auto zastavilo před malým motelem. Na vývěsní tabuli blikal název Modrá vrána. Ron jí přišel otevřít dveře. Byl to gentleman. Vystoupila.