Samota..

Je tak sama… Kráčí spoře zatemněnou uličkou, kde jde vidět jen ponurý svit hvězd. Snadno hmatatelná tma ji svírá do náruče a obepíná její lehce zahalené tělo. Třese se zimou, jako by samotná tma byla něčím nakažena. Tma, hvězdy a nic víc. Tíživá samota ji mučí a stresuje. Svírají se jí útroby a uvědomuje si, co vše si způsobila. Svým jednáním, zevnějškem a smutným pohledem. Každý se jí straní jen proto, že je jiná… A teď tu postává sama jen s temnotou pohlcující vše šťastné. Nakonec pohltí i dívku. Snaží se tomu osudu utéci, jenže nemůže neustále potlačovat samu sebe. Usedá na zem, nikde nikdo, pohrouží se do sebe a přemýšlí. Před očima se několik myšlenek prochází s posměšným úšklebkem na rtech. Vysmívají se jí, jak špatně skončila svým vlastním přičiněním. Jen co myšlenky odežene, hned přicházejí další a další. Řekne DOST! Nehodlá dále marnit čas, stejně si tím vším nepomůže. Rozhodne se, že bude žít vlastní život, bez přátel, rodiny, jen sama… Sama… Až nakonec vše vyřeší smrt. Ta chápavá osobnost přicházející vždy v nepravou, nečekanou a nechtěnou chvíli…