Můj pohřeb

Na promoklé zemi leží malá, červy prolezlá, obouchaná rakev, pobitá rezavými hřeby. Prší. Nikde nikdo. Zanedlouho rakev již leží ve velké bahnité kaluži. Do děr v rakvi začíná zatékat špinavá voda, která se uvnitř mísí s krví utonulé hříšnice. Rakev těžkne nahromaděnou vodou i jejími hříchy. Nikdo tu však není. Nikdo, kdo by to zastavil. Déšť tiše a vytrvale klepe na víko rakve, jakoby se snažil mrtvolu probudit. Těžké provazce deště omývají rezavé hřeby, ze kterých se zdá, jakoby kapala krev. V tenkých pramíncích vody ztéká na chladnou promoklou zem, kde se roztřískne v jemnou kaňku a zanedlouho se ztratí v hlubinách bahnité vody. Jediný, kdo truchlí nad ztrátou zapomenutého a nenáviděného člověka je zdá se obloha. Občas si s ní i povídám. Vyprívím jí o tom, jaké je to být člověkem. Vyprávím jí o tom, jakou mám vždy radost z toho, když na mě jiný člověk promluví. O tom, že po těch dnch plných nenávisti a pohrdání potřebuji mezi tím davem nechápajících lidí, najít někoho, kdo se ke mě neotočí zády, ale tváří. Jen tak se chápavě usměje a sevře mě v náručí. A já budu vědět, že i kdyby celý svět ležel v troskách, tak pro ten krásný moment bude všechno v pořádku. Ale těžko tu osobu budu hledat v takovéto mrazivé noci, do které se smrštil celý můj svět. Ale ptejte se nebe, co vidí. Vidí louku, ale nikdy neucítí dotyk trávy. Vidí řeku, ale nikdy neuslyší, jak krásně šumí. Vidí vítr , jak po mezích prohání suché listy, ale nikdy neucítí, jak krásně chladí.

Na obloze se začíná objevovat měsíc. Jeho mdlé světlo prosvicuje temný mrak, který zanedlouho odpluje a odkryje tak ten zářivý žlutý kotouč. Po bahnité cestě někdo přichází. Chce snad na rakev položit květinu? Chce zesnulou poctít zdárnými slovy na rozloučenou, nebo soucitnými slovy pravdy? Drobná postava s lucernou v ruce přistupuje k rakvi. Kápě ji sahá, až do poloviny tváře. Poklekne u mé rakve a posvítí na ni lucernou. Plášť si při tom ušpiní od bahna. Je to, zdá se žena. Nevadí jí, že má lem pláště od bahna, odkudsi vytáhne malou, suchou, pomačkanou kopretinu a neopatrně ji položí na okraj rakve. Květina však padá do špinavé vody, kde jí upadne pár okvětních lístků, které se jako listí rozletí na všechny strany. Žena si s tím příliš neláme hlavu. Povzdechne si, otočí se a chce odejít. Při tom, zapomene na to hlavní. Chtěla se snad rozloučit? Opět přistupuje k rakvi a sundavá kápi z hlavy. Naskytne se mi pohled, který bych si snad nedovedla představit ani v těch nejhrozivějších snech. Vidím sebe sama. Hledím do svých prázdných, tmavozelených očí, plných smutku, bolesti a samoty. Po mém bledém obličeji ztéká slza, která se následně rozbije o špinavé víko rakve.

Toť můj pohřeb. Pohřeb zapomenutých nenáviděných a prokletých. Pohřeb, na kterém budu truchlit jen já sama. A pro koho? Pro sebe? Možná ano. Ale jaký je to důkaz soucitu, když někomu dáme mrvou květinu?

Za obzorem se objevily první paprsky slunce, které ozářily špičky kamenných náhrobků. V šeru se na nich rýsovala neznámá jména nebožtíků. Objevovala se pomalu, jako utajený text na starém svitku. Po kamenité cestě vedoucí okolo hřbitova přicházel mladý muž ve starém špinavém oblečení a pískal si jakousi ohranou melodii. Otevřel železnou bránu hřbitova, a ta žalostně zaskřípala. Po té bahnité, promoklé cestě se pomalu přiblížil k mé rakvi a pokusil se ji nadzvednout. Škvírami v ní mu však na boty vytekl jen proud špinavé vody. Dotyčný zaklel,pustil rakev a ustoupil pár kroků stranou. Při tom do bahna přišlápl i poslední zbytky, které zbyly ze smuteční květiny. Jediné květiny, kterou tato osoba dostala...

Bylo pozdě odpoledne. Rudé slunce se líně kutálelo po obloze k obzoru a poté za ním zmizelo úplně. Dva muži tou dobou pokládali těžkou rakev do vlhké černé hlíny. Neobtěžovali se z ní oprášit prach, který na ní napadal. Neobtěžovali se z ní setřít zaschlé bahno, které na ní včerejší noci ulpělo. Ne. Surově vhodili ztrouchnivělou rakev do temné jámy. Při dopadu se víko rakve otevřelo a ohalilo tak své taemství, které dosud skrývalo. Oba muži se zvědavě zahleděli do temné jámy, byla však již velká tma a tak nic nezahlédli.Neobtěžovali se víko opět uzavřít a hodili na hrob první hroudu hlíny. Kdyby bývali tito muži pohlédli do nitra temné jámy, spatřili by kamennou sochu bez srdce. To ť jsem já.

Svýma prázdýma a temnýma očima hledím den po dni do prázdna a uvažuji nad tím, jestli jsem vlastně někdy zemřela. Tak jako tento večer. Já nemám srdce. Už ne.

Poslední člověk, který na světě zbyl, zvedl skleničku a vínem a napil se. Seděl na tmavomodré sedačce uprostřed obývacího pokoje, po tvářích se mu kutálely horké slzy a připíjel. Na zhoubný žal, štěstí a dítě, které padlo bez pláče v další zbytečné válce. Na dobré úmysly mírotvorců a matku, která ho už nikdy neobejme. Na prázdné ulice a dívku ve svatebním. Na všechny ostatní, co jí budou závidět bílé šaty. Na opilé hvězdy a na šedivý měsíc, který už to celé zná nazpaměť. Na jeho umlčení a na zítřejší noc v úplňku, kterou už nevyjde.

A kdo připíjel na Louisiu? Na její kamennou tvář z bílého mramoru? Na její prázdné zelené oči a ledovou náruč? Nikdo...

Proč by měl někdo připíjet na mrtvou, bezvýznamnou bytost se srdcem z kamene? Kdo by připíjel na kus ledového kamne hluboko pod zemí? Řekněte kdo?