Kdo z vás to udělal?

„Kdo z vás to udělal?“
Kvílivý jekot se fortissimo rozlehl pokojem. Majitelka onoho pronikavého hlasu, pevná žena se štědrým poprsím, pobíhala hystericky po místnosti a za ní vlál tenký růžový župánek. Po obličeji jí tekly rozmazané šminky. Znovu zaječela, ještě o půltoón výš: „Tak kdo???!“ Když nikdo neodpověděl, vrhla se na divan, kde v návalu vzteku roztrhla hedvábný polštářek, a pak se dala do usedavého pláče.
Od kulatého jídelního stolu na ni zíralo šest udivených obličejíčků. Děcka přestala jíst a snažila se zachytit něco z vodopádu tohoto slzavého údolí.
„... není možné ... taková smůla...,“ brekot vystřídalo hlasité smrkání, „ ...přeci není možné, vzlyk, abych já, zrovna já..áááá....áchhh, vzlyk, vzlyk, to udělal někdo schválně....“
Vysoký tmavý muž se odpoutal od okna a přešel ke stolu. Jeho hlas, ač tlumený, zněl dost hrozivě.
„Neslyšeli jste maman? Kdo z vás to udělal?“
Zase ticho, jen dětské oči se sklopily do talířů.
„Já čekám,“ v mužském hlase zazněla jasná výhrůžka.
„Gerald má siiiirkyyyýý,“ ozvala se zpěvavě nejmladší, asi čtyřletá holčička.
„Geralde?“ pátrání se soustředilo na asi dvanáctiletého výrostka.
„Já ... ech ... měl jsem je, ale někde jsem je z...z...ztratil,“ chlapci strachy začaly jektat zuby. Muž před ním sevřel pěsti, až mu zapraskalo v kloubech.
„Gerald je má v kááápseéé,“ pospíšil si opět nejmladší žalobníček.
Mlask!! Mládeneček dostal pohlavek, až se mu před očima zajiskřilo.
„Víš, že lhaní nesnáším.“
Žena, která do této chvíle štkala do brokátového přehozu na divanu, se vztyčila jako bohyně pomsty. Uštědřila chlapci herdu do zad.
„Ty! ... Ty ...! Ach bože....,“ s tragickým výkřikem zalomila rukama a prchla do ložnice, aby tam pokračovala ve svém žalozpěvu. Děcka se zase klidně dala do jídla.
Z hlubokého křesla u krbu se vztyčil pohledný světlovlasý muž s vzezřením šlechtice. „Naše diva,“ odfrkl si a obrátil do sebe sklenku koňaku. Pak se nevzrušeně otočil k muži, který předtím sjednával mezi drobotinou pořádek.
„Víš, že nesnáším, když se pleteš do výchovy mých dětí. Prosím, s těma svýma si dělej co chceš, ale ty moje si budu řešit sám.“
„To právě dělám, vikomte,“ odtušil poněkud jízlivě jeho protějšek,
„Cože?“ s lehkým, ale opravdu velmi lehkým překvapením nadzvedl šlechtic obočí, „Gerald taky? Ježišikriste, snad je aspoň některé moje.“
Vikomt de Chagny si nalil další koňak a ohlédl se ke dveřím od ložnice. Byl nevrlý, čemuž se při stále nekončícím kraválu ani nelze divit.
„Vystřelte ven,“ houkl a mrňousové vyrazili z pokoje ven, doslova jako na povel.
„Taky by sis mohl sundat tu masku, Eriku, už mi s tím opravdu lezeš na nervy,“ zavrčel vikomt na muže před sebou, „připadám si pak pořád jako v opeře.“
Druhý muž sejmul bílou škrabošku, která mu zakrývala většinu tváře, a hodil ji ledabyle na stůl: „Nosím to hlavně kvůli těm malým pijavicím. Není na škodu, když se aspoň něčeho bojí.“ Nalil si také koňak a zastavil se vedle vikomta, který právě z okna shlížel na město pod sebou. „Mimochodem, říkala ti Christine že čeká další?“
Roul de Chagny obrátil oči v sloup: „Už zase?“
Oba muži se dívali ven z okna na město pod sebou. Obzor se v jednom místě barvil do růžova a na hladině řeky se odrážely ohnivé plameny.
„Já tyhle věci vážně dělám nerad,“ prohlásil muž, jehož vikomt oslovil Eriku, „koneckonců to bylo divadlo, i když směšně malé a dost ubohé.“
„Celé tohle město je malé a ubohé,“ odtušil Raoul de Chagny. „Přece nám to ve Vídni říkali. Kdyby Christine tak nesmyslně netrvala na svém, mohlo to být všechno jinak.“ Povzdechl si a zahleděl se na pestrobarevný plakát na konferenčním stolku. „Jedinečná ... okouzlující ... miláček Paříže ... u příležitosti otevření Zlaté kapličky ...“.
Věta zůstala viset ve vzduchu.
„Nechápu, proč si vzala do hlavy, že tuhle ... Prahu oslní zrovna svým tanečním uměním,“ povzdechl si Erik.
Vikomt pokýval hlavou: „To by teda byla ostuda! Ztrapnila by se tak, že už by si nikde ani neškrtla. No, při počtu krků, které živí, jsme to opravdu nemohli připustit.“
Teď zase přikývl Erik. Zasněně se podíval na temnou oblohu. „Pamatuješ, jaký mívala pas? Že bys ho obemknul dvěma rukama?“
Vikomt si to nejspíš taky pamatoval, protože se mu z hrudi vydral podobný povzdech.
Dveře vrzly a dovnitř nakoukla chlapecká hlava.
„Pojď sem, Geralde,“ řekl vlídně jeho otec. Klučina přiběhl s nejmladší sestrou v patách. „Nebolelo to moc, doufám,“ poznamenal Erik, když z kapsičky svého obleku cosi vytahoval.
Hoch si mnul tvář. „...Sem si skousl jazyk,“ zamumlal, ale hbitě natáhl ruku před sebe. „Takže dvě stě franků, jak jsme se domluvili.“ V dlani mu přistálo několik bankovek.
„A padesát pro mě!“ hlásilo se o svůj díl děvčátko.
„Tady je padesát,“ ozval se vikomt a vložil do dětské ručky potřebný obnos. „Byla´s moc šikovná, Kristýnko. Ale hlavně nikomu ani muk, jasné?“
Děcka v radosti zapomněla poděkovat a zmizela z pokoje.
Oba muži se na sebe s pochopením podívali a usmáli se.
„Snad už dá pokoj a vrátí se ke zpívání,“ prohlásil vikomt de Chagny.
Erik, fantom pařížské opery, se díval ven, na požár, jenž zvolna stravoval celou budovu na břehu řeky. Pak pokrčil rameny a šel si nalít koňak.