Přání

Seděli a zírali na televizi. V očích se jim blýskal vztek a snad zklamání – ano, zklamání. Pochopila jsem. Jejich jediné dítě opět zklamalo jejich očekávání. Odešla jsem a zamkla se v pokoji. Nenáviděla jsem sama sebe za to, co dělám. Nesnášela jsem se kvůli svým rodičům, kterým jsem nebyla schopna vyjít vstříc. Nedokázala jsem být taková, jakou mě chtěli. Připadala jsem si jak to největší nic pod sluncem. Chtěla jsem zmizet do neznáma. Zemřít, vypařit se, propadnout se do země –
zmizet. S plačící duší jsem usnula a přála si, ať přes noc zmizím.

-------------------------------------------------------

Když jsem ráno vstala, obloha byla podivně šedá a jakoby bez života. Stejně tak i můj pokoj vypadal šedivě a neživě – než jsem si po chvíli všimla, že je celý pokryt tlustými nánosy prachu. Jakoby v něm mnoho let nikdo nežil. Byl víkend, hodiny ukazovaly jedenáct hodin a všude kolem bylo nepřirozené ticho. Musela jsem vidět rodiče.

Seděli a zírali na televizi. Z jejich očí se nedalo nic vyčíst. Jakoby byly také pokryty prachem a pavučinami. Jakoby za nimi vyhasl život. Mě si vůbec nevšímali. Nechápala jsem to.
Jen – jen na stole byla má fotografie v černém rámečku a hořící svíčka. Hřbitovní.
Znova jsem se zahleděla do jejich očí. Pod nánosem prachu a pavučin bylo to nejhlubší zklamání, jaké jsem v nich kdy viděla. Jen místo vzteku v nich byl smutek. A já pochopila, že jsem jim nikdy nemohla ublížit víc, než svým posledním přáním.
Lehla jsem si do postele a usilovně si přála, aby vše bylo jako včera. Budu lepší člověk. Už jsem pochopila.

-------------------------------------------------------

Otevřela jsem oči a vše bylo jako dřív. Obloha modrá a veselá. Můj pokoj prozářený sluncem, voňavý, útulný. Musela jsem vidět rodiče.

Seděli a zírali na televizi. Včera. Dnes ne. Nikdo nebyl doma. Zavolala jsem sestře své matky. Řekla mi, že když jsem se doma rok neukázala, mysleli si, že jsem mrtvá. Odstěhovali se. Daleko, daleko, nikdo neví kam, adresu nenechali. Chtěli žít jiný život. Nechápala jsem to.

Ale pak jsem se podívala do zrcadla a oči jsem měla jakoby pokryté tlustou vrstvou prachu a pavučinami a jakoby v nich nebyl život. Pochopila jsem. Mé přání se splnilo, zmizela jsem, a teď –
Už je pozdě.