Pro Ondráše II

Deja vu. Ten samý dům, ten samý výtah, ty samé dveře. A taky ty. Živý, z masa, kostí a co já vím čeho všeho ještě. Znovu zachrastění klíčů a znovu stáhnutej žaludek a pocit, že se v nejbližší chvíli složím. Vejdu dovnitř, zout se jaksi zapomenu a čekám…Těch pár vteřin mi přijde jako celá věčnost. Přemýšlím, jak moc je to trapné a kolik jsem ztratila z původního skóre. Co se to, doprdele, děje? Kde je moje sebevědomí, moje suverénní vystupování, přezíravý pohled?! Když už se mi podařilo dostat se na start téhle šedesátiminutovky překážek, tak bych snad mohla aspoň zapadnout do bloků, představovačka je za náma, začíná závod.
Celá se třepu, strachem, zimou, vzrušením, nevím, co je hlavní příčinou. Vytrhneš mě z přemýšlení. Stojíš naproti mně. Položíš mi ruce na ramena, jednou mě chytneš za vlasy a zatáhneš mě za ně ke dveřím. Strčíš do mě, takže se bouchnu do hlavy. Nebolí to. Jednou rukou mě svíráš pod krkem, druhou zamykáš a odhazuješ klíče. Drtíš mi spodní čelist v dlani a tlačíš mi hlavu bokem ke dveřím. Nevím, co si o tom mám myslet, ale nehodlám tě provokovat nemístnou obranou. Rveš ze mě tričko a rozepínáš si kalhoty. Podkopneš mi nohy, takže se válím na zemi. Hrubě mě zvedneš za lokty a dáš mi hlavu do svého klína. Stáhnu ti kalhoty pod kolena a sápu se ti do rozkroku. Nedočkavě si ho beru do pusy a pomalu si vychutnávám ten pocit a něžně si s ním hraju jazykem, rty i zoubky. Tobě ale hry připadají zbytečné a bez varování začneš přirážet a rázem ho mám až v krku. Začínám se maličko dávit, ale jaksi nemám jak protestovat. Hlavu mám sevřenou v tvých dlaních a mluvit nemůžu. Vyhrknou mi slzy zoufalství, jsem vystrašená, ale snažím se to ustát a držet s tebou tempo. Snad se mi to i daří. Pomáhám si rukou a prostředníčkem té druhé tě dráždím zezadu. Líbí se ti to a začínám si užívat i já. Když cítím, že se blížíš k vrcholu, přestanu a vytrhnu se z tvého až mučivého držení. Pomstychtivě se na mě podíváš. Bez jediného slova mi dáš facku. A druhou. Odmítám dál pokračovat. Tobě jsou ale moje náhlá pasivita i moje pocity naprosto ukradené. Vražením prstů mezi čelisti mi otevřeš pusu a horlivě mi ho tam opět cpeš. Taháš mě za vlasy, nejspíš si ani neuvědomuješ svou sílu, a drsně přirážíš. Jestli nechci mít vybité zuby, musím spolupracovat. Nakonec to není tak hrozný, jaký mi to přišlo na začátku. Ba právě naopak. Líbí se mi to, udělám cokoli, abych se ti zavděčila! Můj kredit už je stejně v háji. Víc pokazit nemůžu, dám do toho všechno! Hustá bílá tekutina mi vstřikuje do pusy. Nechám ji labužnicky pomalu stéct do krku, teprve pak polknu.
Nesměle k tobě vzhlédnu, ale vzápětí zase sklopím oči. Naznačíš mi, abych vstala. Usměješ se na mě, jakoby se nic nestalo, ale mně je nějak divně. Ne, nemůžu dát najevo, že by mě vzala taková maličkost. Vlastně jsem přesně tohle chtěla, tenhle styl zacházení. Vlastně jsi mi vyšel vstříc a tohle bylo ještě mírnější povahy.. Určitě jsi zvyklej na jinou jakostní třídu, než jsem já. Musím se víc snažit, dostát svojí pověsti. Všechno tím kazím, tím neustálým přemýšlením, jestli jsem dost dobrá, jestli to nemám radši zabalit, než se ztrapním ještě víc, než se dalším průměrným výkonem zařadím mezi další průměrný ženský, který se tu střídaj jak na běžícím pásu. Žárlím na všechny, co tu byly přede mnou i na všechny, co přijdou po mně. Žárlím na mladší, na starší, žárlím snad i na anonymní holky z porna, když se v jejich společnosti cítíš líp než se mnou. Co mají ony, co já nemám? Milej ksichtík, sexy postavu, charisma, sex apeal? Jestli je to dvěma posledně jmenovanýma, tak s tím asi nic neudělám a ztratím se v davu průměrnosti nebo ještě hůř zůstanu zachycena v sítu podprůměrných. Nebo snad stačí být svá a na nic si nehrát? To asi ne, sama o sobě jsem strašně nezajímavá, a kdybych se nedělala zajímavější, než ve skutečnosti jsem, ani by sis mě nevšiml. Je to prostá nutnost, nikoli přetvářka.
Lituju tě, že ze mě jsi zklamaný. Že nejsem taková, jakou sis mě představoval. Neumím být jako ony a sama za sebe jsem míň než nula. Nemůžu ti nabídnout nic, co jsi ještě nezažil a ani z poloviny to, co už jsi zažil. Nechápu, kde se ve mně vzalo tolik sebevědomí. Snad pod tíhou anonymity, snad po tom jednorázovém posílení ega, kdy jsem naletěla neopodstatněným lichotkám. Měla bych se zase stát tou zamindrákovanou holkou, kterou jsem ze sebe vlastním přičiněním udělala, abych se mohla litovat. Měla bych si nechat zajít chuť... Tak, a dost, tohle k ničemu nevede. Komu tím prospěju, tímhle tím uvažováním? Tebe otrávím, sebe rozlítostním, tobě to bude srdečně jedno, já budu přecitlivělá a nejspíš se sesypu. To by byl teprv trapas! To si dovolit nemůžu.