Psaní

Bylo to pro ni tak těžké… a přitom stačilo dát průchod svým pocitům skrz tužku ležící na dosah. Napsat pár slov, osvobodit se.

Byl pozdní večer. Noc se nořila stále více do svých peřin. Lidé unaveně procházeli pokoji domů, aby je uspali a spolu s nimi se vydali na plátna snů.

Osprchovala se.
Chtěla ze sebe smýt útrapy tikajících hodin. Voda se líně koulela po jejím těle, aby s ním splynula v nekonečný déšť. Pára se vkrádala do místnosti a zahalovala jí závojem dávných dní.
Zavřela oči.
Nechala se unášet pocitem tepla a zvukem tekoucí vody, která měla přinést žádoucí uvolnění. Myšlenky byly dotěrné, nahlodávaly práci vody. Nahmatala ručník a schoulila se do něj, jakoby našla otevřenou náruč muže, který ji celou dobu mlčky sledoval. Mazlila se s ním tak dlouho, dokud nepohltil poslední opovážlivou kapku porozumění. Procházela zamlklým domem s jednou jedinou větou, která nechtěla vyjít na povrch. Nešlo jí vyslovit … nemohla.
Ručník sjel pomalu na podlahu. Posadila se na postel a z nočního stolku vzala tužku a papír. Vždy tam leželi … spolu den co den … připraveni kdykoli pomoci své paní. Nebyla si jistá tím, co dělá, co chce napsat, komu to chce předat … Bylo to neúprosné. Musela…

„Měli jsme se poznat později, za jiných okolností … Stalo se hodně věcí, které nelze vrátit zpět a dnes ani nevíme, co tehdy byla pravda a co pouhá lež. Snad vše byla realita bez příměsí a já tomu do dnes věřím, i když Tvé pochyby Tě odvlály daleko a zabily vše, co jsi dovolil zabít.“

Řádky se plnily pomalu písmeny. S každou větou polevovalo dusící sevření. Bolest a nepochopení odplouvalo inkoustem psacího pera. Celé měsíce si nalhávala, že zapomněla na jeho pohlazení, úsměv … Bylo by lepší zapomenout, ale nešlo to. Člověk totiž nezapomíná. Někdy jednoduše nemůže … nechce.

„Odešel jsi, aniž bys mi řekl do očí, co přimělo Tě odvrátit Tvou tvář. Ptáme se pořád, ale odpovídá mi jen ticho …

Dopsala poslední větu, která se hlásila o slovo.
Cítila úlevu, jakou jí nemohl nikdo dát.
Byla svobodná.
Minulost ležela na kousku papíru, který si možná ani nepřečte. Její nahota se přenesla do řádků tvořených city minulých dní. Nesmáčela jej jediná slza. Byl bez poskvrny. Určený adresátovi bez tváře. Opatrně jej přeložila a vložila do obálky zažloutlé časem. Mohla jí nechat na stole a zítra ji hodit do jedné z připravených pouličních „krabiček“ na dopisy. Ale kam by jí poslala, když adresa je neznámá … chybí.

Prozatím bude ležet na dně opuštěné zásuvky a bude čekat na další setkání … někdy později … možná nikdy. To záleží jen na něm. On jediný ví, kde ji hledat.

Najde ji?