Pro Ondráše III

Hledám koupelnu. Svléknu se a věci ledabyle pohodím na zem. Vlasy stáhnu do drdolu a zkouším teplotu vody. Navrhoval jsi společnou koupel, ale já mám radši soukromí a koupelna je tabu. Navíc se potřebuju psychicky srovnat, utřídit si to v hlavě. Po špičkách vlezu do vany a kleknu si. Nejdřív se oddávám proudu horké vody, postupně dávám páku blíž a blíž její modré straně, až nadoraz. Ledové kapky bodají jako včelí žihadla, mám husí kůži a tuhnou mi bradavky. Přesto to není nepříjemné, spíš otupující, a to je přesně to, co nejvíc potřebuju. Tak mě napadá, že s vodou máme všichni ten vůbec nejintimnější vztah. Dostane se i tam, kam mají vstup zakázán i ty nejtroufalejší a nejšmátravější prsty, i ten nejzvědavější jazýček. Naberu vodu do pusy a zase ji vyplivnu, jakobych si chtěla vypláchnout ústa po tom hnusným aktu; přijde mi to úsměvné. Zastavuju vodu, důkladně se utřu do ručníku. Povolím vlasy, zatřepu hlavou a vyzkouším svůdný pohled.
Jsem stále nahá. Dívám se do zrcadla, lehce se dotýkám konečky prstů. Náhle se vzpamatuju, nejsem tu přece sama, někdo na mě čeká. Hodím na sebe lehkou saténovou košilku meruňkové barvy. Nádech, výdech, úsměv a jít. Napadá mě, jestli bych si raději neměla vzít kalhotky. Abych se necítila tak zranitelná, přece jen si je vezmu.
Když beru za kliku, honí se mi hlavou spousta myšlenek, nedokážu však identifikovat ani jedinou. Rozhlídnu se po bytě, hledám tě. Čas ses rozhodl zkrátit si cvičením. Na uších máš sluchátka, nevnímáš mě. S úsměvem tě pozoruju, pohled na mužské svaly v akci mě vždycky dokázal dokonale rozrajcovat. Začnu se hladit přes průsvitný satén, je to mnohem dráždivější než dotyky na nahém těle. Jednou rukou kroužím přes vystupující bradavky a druhou vyhrnuju spodní lem a zajíždím si mezi nohy. Zavírám oči, už tě nepozoruju, pouze si tě představuju. Stojím ve dveřích a opírám se o futra, jinak by se mi nejspíš podlomily kolena. Začínám asi vzdychat, jelikož slyším kroky směrem ke mně. Nejspíš jsi mě zaregistroval. Oči neotvírám, necítím stud. Cítím za sebou tvůj zrychlený (ať už fyzickou námahou či vzrušením) dech a směs parfému a mužského potu. To ještě podnítí mé představy, začínám se propadat kamsi do jiné dimenze. Najednou mě v pádu cosi zachytí. Už se neopírám o rámy dveří, ale o tvůj nahý hrudník. Držíš mě kolem pasu pod vyhrnutou košilkou a líbáš mě na šíji a na krku, koušeš do ouška a jazykem sjíždíš od ucha směrem dolů až k ramenům. Otočím se a začnu tě líbat na rty, vpíjet se do tebe jazykem. Objímám tě kolem ramen a nohy ti obtočím kolem boků. Takto spojeni se přesouváme k posteli, tvrdě až bezohledně mě na ni hodíš. Nohy mám stále na zemi. Okamžitě se zvedám do sedu a sápu se ti po džínách. Trošku zbrkle a roztržitě ti je rozepínám a následně sundávám, kvičím nedočkavostí, už to trvalo moc dlouho, chci ho cítit v sobě, chci tebe cítit v sobě! Klekáš si k posteli, moje nohy si dáš na ramena a já konečně cítím pomalé, ale hluboké pronikání. Opírám se o předloktí, abych se ti mohla dívat do očí, vidět tvůj výraz. Nevydržím to dlouho, radši se soustředím sama na sebe. Mám chuť cítit tě celého, nejen tvý péro. Zvrátím nohy dozadu a lehce, spíš jenom náznakem tě odkopnu. Otočím se a lehnu si na břicho. Přilepíš se na mě celým tělem a dáš mi ho tam zezadu. Cítím tě na každém čtverečním centimetru, místy koušu do polštáře, abych tě příliš nevyděsila svými výkřiky. Je to k nevydržení, vyhrknou mi slzy, jsem jako paralyzovaná, v křeči, už jenom pasivně čekám, až se uděláš, protože nejsem schopna pohybu. Tvé energické přirážení však stále vnímám a rozhodně není nepříjemné. Náhle pocítím nelibý chlad. Ležíš vedle mě a spokojeně oddychuješ. Beze slova opět odcházím navštívit koupelnu. Učešu se, líčit se ani nemusím, maximálně tak zakrýt necudně červené tváře, hodím na sebe rifle a tričko a bez rozloučení odcházím…
Bylo by bláhové myslet si, že bys třeba zavolal, napsal, cokoli. Přesto naivně doufám, že to tak nenecháš. Každou půlminutu kontroluju mobil, jestli náhodou…Nic, nic, nic. Začínám být zoufalá, nedokážu uvěřit tomu, že bys teď v klidu spal, když já jsem v noci v cizím městě, je mi zima a mám strach. Ty evidentně strach nemáš. O mě každopádně ne. Neutíkal jsi za mnou, nezavolal jsi, absolutní nezájem. To neustálé koukání na telefon alespoň využiju ke zjištění přesného času. 01:37, hlásí mi namodralý display škodolibě. Chvíli ještě vydržím bezcílně bloumat ulicema a hledám nějaký podnik, který by mi mohl poskytnout dočasný azyl. Nečekám dlouho, za pár minut před sebou vidím jakýsi podivně vyhlížející non-stop.
No co, nemůžu si vybírat. Otevřu dveře a vcházím dovnitř. Oslní mě lesk hracích automatů, u kterých sedí vygumovaní chlapíci s prázdnými výrazy a pravděpodobně i stejně prázdnými peněženkami. Dojde mi, že se musím tvářit dost podobně. No jo, zapadám. Nerozhlížím se po stolech a šinu si to rovnou k baru. Sundám bundu a hodím ji na vedlejší stoličku. Poručím si svařáka a vím, že nezůstanu jen u toho. Ve volném čase si prohlížím barmana. Vysoký, blonďatý, modrý oči, dvoudenní strniště, unavený výraz. Přistihnu se, že se mi vlastně líbí, i když ne tolik jako ty. Spontánně si prohrábnu vlasy a olíznu rty. Všimne si toho. Ocení toto gesto pobaveným úsměvem. Přistiženě sklopím oči. Musím být červená až za ušima, nemám ráda, když jsem odhalena moc brzo. Postaví přede mě víno, s úsměvem poděkuju. Barman stojí kousek ode mě, popíjí jakýsi energy drink v plechovce. Vyhledám ho očima a pozvednu skleničku. On na pobídku zareaguje stejně a oba si dáme pořádný hlt. Asi to potřebujeme, on, aby se udržel na nohách, a já, abych se udržela celkově. Přejíždím lokál očima. Kromě pár gamblerů tu sedí nebo spíš polo-leží jen dva muži ve středních letech. Nejspíš taky utekli od svých manželek. Přitáhnu si k sobě popelník, vytáhnu si z krabičky cigaretu a hledám zapalovač, který se mi zatoulal kdesi v kabelce. Vtom přiskočí barman, zapálí mi a sobě posléze taky. Dívám se na značku, zlatý Malbora, asi mu to vynáší, pomyslím si. Třeba bych ho měla začít balit, ušklíbnu se.
Típnu nedopalek do popelníku. Vyhořela jsem stejně rychle jako to blbý cigáro. A taky stejně bezúčelně. Možná ti po mně taky zbyla jen nepříjemná pachuť na jazyku, kterou se teď snažíš všemožně spláchnout pryč. Proč stále chci, aby ostatní oceňovali mé kvality, o kterých sama nejsem přesvědčená? Proč si svou cenu chci pořád dokazovat skrz někoho jiného? A nemělo by se mé sebehodnocení odvíjet od názoru druhých? Kdo ví líp, jaká jsem? Já nebo oni? A co si myslíš ty? Chtěla bych pro tebe být zajímavá, žádoucí, provokující a inspirující žena! Chtěla bych ti pobláznit hlavu, chtěla bych, abych pro tebe byla jediná, chtěla bych, aby ses do mě zamiloval, abys mě potřeboval. Chtěla bych ti zlomit srdce a pak se ti vysmát a bavit se tím, jak trpíš. To je pro mě láska – pocit vítězství vydá za milion orgasmů! Chtěla bych tě vidět pokořeného, prosícího na kolenou se slzami v očích, chtěla bych tě vidět na dně. Chtěla bych tě využít a odkopnout. Chtěla bych to dělat pořád dokola. Chtěla bych tě podvádět a taky bych chtěla, aby ses na to díval. Chtěla bych tě odmítat a přitom ti dávat naději. Chtěla bych, aby ses mi vzepřel, abys mě uhodil a já ti to pak dávala sežrat. Chtěla bych po tobě šlapat jehlovými podpatky, chtěla bych ti do zad vypálit své jméno. Chtěla bych, abys trpěl jako zvíře a přece mě miloval. Chtěla bych si tě ochočit, chtěla bych, abys dělal všechno, co ti poručím. Chtěla bych ti vymýt mozek. Chtěla bych, abys byl mou hračkou, co si nechá všechno líbit. Chtěla bych, abys pro mě umřel. Chtěla bych se ti dívat do očí, až budeš natvrdo odcházet. Chtěla bych tě při tom držet v náručí. Smála bych se jako blázen, otevřela bych okno a smála se do noci. Tekly by mi slzy a ztrácela bych dech. A pořád bych se hystericky smála, smála bych se na celý barák, na celou ulici, na celý město a na celý svět. Všem bych se vysmála. A pak bych se vykoupala, učesala, namalovala a s pocitem absolutního štěstí, zadostiučinění a splnění životního cíle bych skočila z šestýho patra. Zabila jsem člověka, aniž bych se ho dotkla, game over, dobrou noc.
„Slečno, je vám dobře?“ slyším přibližující se hlas. Musím být dobře mimo. „Jo…totiž…ne…,“ odpovím asi poněkud zmateně. Chci se napít, ale sklenice je prázdná. Dala bych krk za to, že jsem tam měla ještě nejmíň polovinu. Podezřívavě se podívám na barmana. Nevím proč, ale myslím si, že se jmenuje Tomáš. Poručím si vodku s redbullem v očekávání, že mě vzpruží mé tělo i mysl. Trochu to zabere, mám pocit, že dokážu uvažovat jasněji. Ale abych pravdu řekla, uvažovat je to poslední, co by se mi chtělo. Momentálně toužím po teplé vodě, po spoustě teplé vody a sprchovém gelu s vůní honey and milk! A po nadýchaných voňavých peřinách. Zkurvený volný asociace! Peřina – postel. Myšlenkama jsem zase u tebe v posteli, jsem tam sama, ty jsi v kuchyni a vaříš čaj. Rozhlížím se kolem sebe, útulné, ale jednoduché, všechno má své místo, všechno má svůj řád. Byt je přesnou kopií svého majitele. Až úzkostlivě přesný, kmitající mezi dvěma pevně danýma čárama. Limity se nepřekračujou. Zbláznila bych se, bydlet tady. Bydlet s tebou. Byla bych jako tenisák, který buď naráží na pevný mantinel zdi nebo dostane přes držku tvojí pálkou. Rozprostírá se tu zvláštní vůně, není nepříjemná, jen cizí, smíšená, možná pach promiskuity, pach všech holek a žen, co tu byly přede mnou. Zkazí mi to náladu. Najednou zaslechnu bublající vodu a vzápětí tvoje pomalé kroky…
Otočím se a v rozmazané siluetě přibližující se ode dveří poznávám tebe. Přistoupíš ke mně zezadu, uchopíš mě za krk a pošeptáš mi: „Budeš hodná?“ S vypětím všech sil otočím hlavou a mlčky přikývnu. Hodíš na bar bankovku mně neznámé hodnoty, popadneš mě za paži a hrubě mě vlečeš k východu.