Jdi sám. Jsem unavená.

Na široké ulici Boulevard Voltaire v Paříži stála nově natřená trafika. Téměř v poledne vyšel trafikant André, z plechové placaté krabičky, která pro něj byla velice stylová, vytáhl cigaretu. Zapálil si. Chvíli pozoroval auta míjející chodce na chodníku a chodce míjející stojící auta na červené. Popotáhl, přivřel oči. Stál na okraji chodníku, houpal se z pat na špičky a myslel na Alici. Jeho kouření jí lezlo na nervy. Nenáviděla, když se vracel domů načichlý kouřem, nenáviděla, když si lehal do postele a z jeho vlasů byl cítit kouř. Znovu popotáhl a všiml si, že na balkóně protějšího domu věší drobná dívka prádlo. Byla mladá, nemohlo jí být přes dvacet. Roztržitě vyndávala mokré oblečení z koše a brala si kolíčky, které měla na lemu trička.
Z pozorování ho vyrušil pán s aktovkou v ruce:
,, Monsieur?“ poklepal mu na rameno neplacenými novinami ze stojanu.
,,Ah, ano, dostanu 50 centů, pane.“
Muž volnou rukou zacinkal mincemi v kapse a vytáhl 50 centů. Bez rozloučení zmizel v davu vystupujícího z autobusu. André se zadíval na balkón, ale dívka už tam nebyla. Pokrčil rameny, hodil nedopalek na zem a zašlápl ho. Vrátil se na svou stoličku za časopisy a noviny.
Odpoledne se začalo vléct kolem čtvrté hodiny. Jak je tomu každý den. Lidé chodí kolem, každý třetí se zastaví, páni pro noviny, dámy pro časopisy, studenti pro žvýkačky. A málokdy se stane, že by se s ním někdo dal do řeči.
Do pekařství přivezli odpolední bagety, do restaurace se trousili turisti po skupinkách, noviny docházely.
Když konečně přišla sedmá hodina, André začal skládat stojany před trafikou a do krabic rovnat časopisy, které tím dnem pozbyly své platnosti.
,,Počkejte ještě! Nezavírejte!“ přes ulici přebíhala dívka, ve které poznal tu na balkóně v poledne věšící prádlo.
,, Máte ještě hudební časopisy?“ mávala na něj z dálky papírovou bankovkou. Zmateně přitakal. ¨
,,Tak já si nějaký vezmu, děkuju.“
Vybrala si časopis, zaplatila a rozloučila se. André ještě pořád vyveden z míry se za ní koukal a pak pokračoval ve sklízení stánku. Za půl hodiny byl se vším hotov a vydal se pomalým krokem na autobus. Myslel na tu dívku. Nemohl ji pustit z hlavy.
Stál na zastávce, pohupoval se z pat na špičky. Přijel autobus, nastoupil, odjel autobus, zastavil autobus, vystoupil. Všechno dělal tak mechanicky, naprosto bez zájmu, nacvičeně, sehraně. Když otvíral dveře bytu, věděl, že je cítit po kouři, věděl, že nemá upravené vlasy a tričko nemá zastrčené, věděl, že v kuchyni bude sedět Alice, bude pít několikátou kávu ten den a bude na něj nepříjemná.
,,Jdeš pozdě, bylo zacpaný město?“ řekla, hned co zabouchl dveře.
,,Jo jo, ucpaný město.“ A mlčel. Svlékal si sako, rozvazoval si boty, věšel klíče na hřebík u věšáku.
,,Jakej jsi měla den?“ zeptal se a posadil se naproti ní za stůl. Chtěl s ní být aspoň v nějakém kontaktu.
,,Třiadvacet, čtyřiadvacet ... Večeři máš v troubě.“ horlivě zapisovala čísla a nehodlala zvednout hlavu od formulářů a přestat s tím.
,,Aha, děkuju.“ zvedl se od stolu, nechtěl s ní ani povečeřet, nemělo to cenu. Ohřál si rizoto a šel si sednout do pokoje.

Rád seděl opřený ze strany o knihovnu a četl si. Věděl, že to nemá ráda. Ta atmosféra, která panovala v jejich bytě, ho doháněla k šílenství. Tento večer měl být úplně stejný jako včerejší, jako zítřejší. Všechny večery byly nevyhnutelně stejné. Nedokázal to. Poslední měsíce to vypadalo pořád úplně totožně.
,,Bylo to dobrý?“ přišla do pokoje a sjela ho káravým pohledem za to, že zase sedí na zemi u knihovny.
,,Proč se nedokážeš bavit o ničem jiným než o jídle? Nemáme nic jinýho společnýho?“ podíval se na ni přes své černé obroučky brýlí. Uhnula pohledem.
,,Nezačínej s tím zase, prosím tě.“ Posadila se do křesla a chystala se zapnout televizi.
,,Nezašla bys na skleničku? Nebo nechceš se jít projít k řece?“ zvedal se a v ruce držel prázdný talíř, chtěl si s ní promluvit jinde než doma. Už půl roku spolu nikde nebyli. Naposledy na oslavě narozenin její matky.
,,Jdi sám. Jsem unavená.“ klasická odpověď. Zapadá do stereotypu jejich vztahu. Řekla ji snad tisíckrát. Neodpověděl, odnesl talíř a odešel z bytu.
Alice položila ovladač na televizi a zadívala se z okna. Začala zrychleně dýchat a tlouklo jí srdce. Každý večer končil takhle. André v baru, ona plačíc doma. Chodila brzy spát, pozdě vstávala, většinu dne proplakala. Neměla sílu. Už neměla sílu. Myslela si, že ji André podvádí, protože kdyby ji opravdu miloval, tak by věděl, že alkohol nepije od té doby, co se její sestra upila k smrti a k řece nechodí, protože uprostřed zimy má věčně studené nohy a ruce a snaží se držet někde, kde jí bude teplo. Všechno tohle on věděl, všechno tohle mu říkala, několikrát. Zatáhla závěsy a posadila se ke knihovně, kde před chvílí seděl on. Nikdy si nerozuměli tolik, jak by ona chtěla. Nikdy nebyla takovou, kterou by on opravdu miloval. Věděla to. Celé měsíce, co spolu bydleli, byly z její strany přetvářkou, nikdy k němu nebyla otevřená a upřímná, neuměla to. Byla svázaná výchovou její matky, přísnými pravidly společného domova jejích rodičů, nikdo jí nedokázal vnutit, že teď si smí žít podle sebe a vymyslet si svá pravidla.
Seděl na břehu řeky, nohy měl spuštěné nad hladinu, v ruce láhev vína, zase se vrátíš opilej, říkal si. Ale bylo mu to jedno. Byl na Alici naštvaný, nedokázal pochopit, jak se do ní mohl tenkrát zamilovat. Vždyť vůbec nebyla jeho typ. Po necelé hodině dopil láhev a zvedal se k odchodu, dala se do něho trochu zima, ale v hrdle ho příjemně hřálo. Vydal se po proudu řeky, za zády mu svítila a blikala Eiffelova věž a kolem něj se rozprostírala potemnělá Paříž. Sem tam blikala světla v oknech, auta a motorky plynule zastavovali a zase se rozjížděli na semaforech, všude panovala jakási tichá a smířená nálada. Prosincový večer. Dva týdny před vánoci.

Alice, v jejich podkrovním bytě, chodila sem a tam před oknem. Viděla do rozsvícených bytů v protějším domě, kde seděl nějaký muž u stolu a pracoval. Byla rozrušená a uplakaná. Jak měla v takovém stavu ve zvyku, třásly se jí ruce a musela si neustále sundávat a nandávat prstýnek z levé ruky. Olizovala si vysušené rty. Rozhodla se, že od Andrého odejde. A tak něco málo před půlnocí André vstupoval do opuštěného bytu, on byl opuštěný, křeslo před televizí bylo opuštěné. V tu samou chvíli vystupovala Alice z metra, za sebou táhla velký kufr na maličkých kolečkách, směšně se vrklajících z jedné strany na druhou. Alice vlastnila, převážně turistickou, cukrárnu blízko Louvru. Ceny byly přemrštěné a ona to věděla. Dělalo jí radost servírovat francouzské speciality Francie neznámým turistům. Pobavením jí bylo komické počínání cizinců s krustou Crém Bruleé, nemotorné zacházení s dlouhou bagetou, kterou jim podávala přes pult v papírovém pytlíku a smích musela zadržovat, když nafiňtěné světoběžnice znalecky poklepávaly lžičkou o hranu hrnečku a s vážným výrazem v tváři usrkávaly kávu.
Odbitím sedmé hodiny večerní zamykala dveře a začala kostkovaným hadrem utírat stoly, vařila se jí káva a ještě stále hrály francouzské šansony. Její cukrárna byla zhmotněním kýče a ona to věděla. Měla to ráda. Proto si ji zařizovala takovou, jakou ji teď měla. Upíjela kávu s kostkou cukru, když ještě do půl deváté večer seděla za stolem a počítala denní tržbu. Když se s Andrém potkali, každý večer po té, co zavřel trafiku, za ní chodil do cukrárny, aby ji laskal ve vlasech, když bude počítat peníze. Alice se u toho vždy usmívala šibalským úsměvem a sváděla Andrého každým svým pohybem. Nikdy mu však nedovolila, aby ji v cukrárně laskal i ňadra a líbal do výstřihu. Odcházeli ruku v ruce a štěbetali si jako dospívající školačky. Alice se vytrhla ze snění, když do ní vytrvale vráželi lidé vystupující z metra. Stála na peróně, vedle sebe velký kufr, zase se jí začaly třást ruce. Bylo půl jedné v noci, když si odemykala malou komůrku nad cukrárnou, kde bydlela ještě před tím, než potkala Andrého a nastěhovala se k němu. Rozhrnula závěsy a do pokojíčku vniklo přímé světlo pouliční lampy, osvětlovalo místnost slabým kuželem světla, který pronikal okenním rámem, dělil Alici nad kotníky na dvě části a mizel pohlcen tmavým přehozem přes postel.

André v tu chvíli už spal. Ukolébán lahví vína, lhostejný k Alicinu odchodu. A ráno se probral, probuzen stereotypem vstávat v pět hodin, vyčistil si zuby, nalakoval boty a spěchal do trafiky, aby byl včas pro dodávku novin. V tuhle ranní dobu nikdy nebyl tak úplně při citu, nikdy nemohl v hlavě moc přemýšlet a rozebírat otázky svého života. Odebral noviny a podepsal se pod dnešní datum na tabulce vystavené roznáškovou službou, otevřel stánek, vynosil ven stojany a dělal vše tak jako každé ráno posledních pět let. V pekárně vedle trafiky si nechal uvařit kávu, prohodil pár veselých slov s pekařkou a cestou do stánku si pískal. Posadil se, dal si nohy na maličký stoleček a rozevřel si noviny. Četl a četl, přeskakoval nezáživné články a četl další noviny, pánům prodával jedny noviny za druhými, dámám poradil, jaký módní časopis je nejvýhodnější a studentům s veselým úsměvem prodával žvýkačky.
Okolo poledne vylezl na sluníčko na svojí obvyklou cigaretu a zadíval se do pekařství na pekařku. Rovnala housky do košíku a rty měla vyšpulené, jako kdyby si také pískala, to ale André nemohl slyšet. Maria byla původem ze Španělska. Trochu snědé pleti s dvěma tmavými copy ovázanými žlutými stužkami. Andrému se velice líbila. Pak si místo Marii představil Alici. Byly si k nerozeznání podobné. Jen měla Alice trochu světlejší pleť a menší oči, ale také nosila dva copy, také si je vázala stužkami a v cukrárně si prozpěvovala. Alice. Věděl, že odešla, předpokládal to už dlouho. A také už před dlouhou dobou se s tím smířil, nebylo proč teď bědovat. Alice byla pryč, byla vlastně pryč už poslední půl roku, jen spolu sdíleli ještě pořád lože, ale i to nemohlo být věčné. Pokrčil rameny a zašlápl nedopalek. O dívku věšící prádlo se dnes nezajímal. A přitom ona tam byla, věšela prádlo jako předchozí den a jako všechny dny nastávající, pak zavírala dveře na balkon a mizela v bytě. Ale André na ni zapomněl.
Dívka věšící prádlo se jmenovala Marietta, a když se představovala novým lidem, říkala: ,,Bonjour, Je suis Marietta, la marionnette pour le destin.“
Ve skutečnosti opravdu hrála dětské loutkové divadlo každou sobotu v malém divadélku, kam chodily francouzské děti s maminkami a někdy i tatínky. Pak také hrála černé divadlo pro turisty v srdci Paříže, každou středu, a po zbytek svého času se věnovala péči o staré Pařížany a Pařížanky. Věšela jim prádlo, chodila nakupovat, četla noviny, vařila obědy. Zrovna v době, kdy si kupovala u Andrého časopis, se starala o jednu bývalou herečku, o bývalého baleťáka a bývalou prodavačku zeleniny. V domě naproti trafice bydlel baleťák. Marietta k němu chodila velice ráda, protože jí předčítal ze svých básnických sbírek, které nikdy nesvolil zveřejnit. Básně byly o strachu, o slávě a o samotném baletu. Baleťák neměl ženu ani děti, nechtěl se, kvůli své náročné práci, k ničemu zavazovat. Nežil pro rodinu, žil pro kariéru, pro balet, nehodlal ze svého života uvolnit kousek času pro něco jiného než pro balet. Marietta si, po čase denního docházení do bytu starého pána, musela přiznat, že je už trochu šílený. Jeho samota ho začala požírat. Ale i když byl šílený, jeho básně byly pořád stejně krásné a chtě nechtě ho dívka musela na vozíku vozit na každé představení baletního festivalu konaného časně na podzim. O pána se starala už třetím rokem.
Mariettiným snem bylo bydlet v domě u řeky, mít velký a vzdušný byt a spoustu času pro malování hedvábných šátků. Vysnila si svůj lepší život v lepší Paříži. A přitom každé ráno vstávala, aby běžela koupit troje noviny a troje bagety, a aby se naladila na troje úplně odlišné vlny a tóny životních příběhů. Každé ráno a dopoledne se trhala do posledního kousíčku. Měla ty staré lidi ráda a nikdy si pořádně nepřiznala, že nemá čas na svůj život. Každý den si vázala vlasy do stejného uzlu a přitom tolik toužila po jakékoliv změně.
19.prosince zemřela, vyčerpána přísným sledováním aktuálních cen květáku, bývalá prodavačka zeleniny. Marietta přes ni přehodila růžovou deku, pohladila ji naposledy po tváři a snažila se neplakat. Tiše za sebou zavřela dveře a jejímu kocourovi řekla šeptem: ,,O zbytek se postarají úřady.“ Na stolku v předsíni nechala klíče a za starou paní se už nikdy nepřišla podívat. Magickým kruhem tak označila a uzavřela další z etap svého života. A hned to odpoledne si nechala ostříhat vlasy. Začala je teď nosit v krátkých culících svázaných oranžovými stuhami.
Tyto tři ženy měly každá své místo v Andrého srdci. Alice, dlouhé černé copy svázané růžovými stuhami. Maria, krátké tmavé copy svázané žlutými stužkami. Marietta, krátké hnědé culíky svázané oranžovými stuhami. A i přesto se Andrého svět točil pořád stejným směrem. Směrem novin, časopisů a žvýkaček.