Moc krasné, aby to vydrželo..

Sakra, sakra, sakra…zase pozdě…proběhnu šatnou, odhodím bundu a vletím do třídy, smůla, učitelka dorazila dřív: "Ale Hlasová, to je ale milá návštěva, zase pozdě. Tak mi podej žákovskou knížku a napíšeme rodičům, co říkáš?" vyjede na mě hned ve dveřích. Hodím jí na stůl žákovskou a za zády slyším už tradiční. "Och, naše Ímou princess se osobně obtěžovala přijít do školy," už jsem zvyklá. "Omlouvám se," zašeptám na adresu učitelky Procházkové a vklouznu do poslední lavice, kde sama sedávám už dva roky. A tak je to každé ráno od té doby, co odešel Tomáš.

Vlastně jsem Toma potkala úplně náhodou, jela jsem autobusem, když si ke mně přisedl kluk, nevšímala jsem si ho a koukala z okna, do chvíle než promluvil: "Jak to, že tak krásná holka sedí sama a ještě je smutná?" otočila jsem se k němu s ironií v očích a chystala se odseknout něco hodně hnusnýho, když jsem si všimla, jak je hezkej. Usmál se a pokračoval: "Tak jo, hodně otřepaná fráze…nemáš chuť na zmrzku?" dodal pak ještě nesměle. Nevěřícně jsem k němu vzhlédla, slyším dobře? Mně, ušlápnutou šedou myš, holku, co se jí ve třídě smějou kvůli trošku jinýmu stylu, zve někdo (někdo KRÁSNEJ) na zmrzku?? Ale za odpověď stál: "No vzhledem k těm -15 stupňům venku ani moc ne" řekla jsem s úsměvem. "Tak kafe?" opravil se… Tak jsme vystoupili v našem městě a zamířili do mojí oblíbené kavárny. Skvěle jsme si popovídali, nikdy jsem s nikým takhle nemluvila, kamarádky jsem nikdy neměla, jsem spíše stydlivá, ve třídě mě berou za pozérku co se dala na Emo čistě proto že je znuděná životem. Pořád se na něco vyptával, obvykle mi to na lidech vadí, ale teď ne, byla jsem spíš ráda. Nevím proč jsem mu věřila, ale věděla jsem že mu na každou jeho otázku odpovím i když jsem ho vůbec neznala…přesto rozhovor ani jednou nestál. "Odkud jsi vlastně jela?" zajímal se, "Od babičky, je nemocná" odpověděla jsem jako vždy co nejstručněji, "Ale ty jsi taková Karkulka?" usmál se a zaplatil. Pak jsme se ještě chvilku brouzdali po večerním zasněženým městě když se zeptal: "Není ti zima?" "No je 15 stupňů pod nulou" upozorním ho už podruhé a poprvé za celý den se mu podívám do očí. Stojíme tam věčnost a jen tak se vpíjím do jeho hnědých očí a on do těch mých modrých. Pak mě zničeho nic pohladí po tváři a řekne: "Jsi úžasná." Zčervenám. "A teď ještě víc" utahuje si ze mě. "Hej nech toho!" začnu se smát a hodí po něm sníh. Koulujeme se víc než hodinu když mě svalí do sněmu a snaží se mi pod bundu nacpat sníh. Bráním se, ale marně. A pak mě políbí…čas se v tu chvíli zastavil a že jsem promrzlá a mokrá je mi v tu chvíli úplně jedno, jsem nejšťastnější holka na světě. Doprovodil mě domů a slíbil že zítra přijede, vyměnili jsme si telefonní čísla i icq… Od tý doby jsme byli spolu. Na měsíční výročí mi donesl obrovskou kytici růží, na druhý nádhernýho medvěda a na půlroční jsme si adoptovali opičku v Zoo…. s ním jsem byla nejšťastnějších za celých 15 let mé existence x)… ale nikdy jsem neměla ráda happyendy a taky se žádný nekonal. Jednou k večeru zavolal že se musíme sejít…prý nutně! Nechápala jsem to, všechno bylo přece v pořádku nebo ne? Šli jsme se projít a pak řekl: "Lásko…musím ti něco říct…je to hodně důležitý" byl vážnější než jsem ho znala. "Mám dva měsíce" pustil se konečně do řeči, nechápala jsem co tím myslí, "mám dva měsíce života" upřesnil když viděl můj nechápavý výraz. "COŽE?" vyhrkla jsem, byl úplně bledý, pohladil mě po tváři a zašeptal: "Mám rakovinu," nevydržela jsem to a rozplakala jsem se, ale věděla jsem že musím být silná, nevěděla jsem proč to tak je ale nesnažila jsem se najít nějakou kapku naděje, postavil mě před hotovou věc a tak jsem ji tak brala. Nezasloužil si abych se sesypala a ještě víc ho tak trápila, musela jsem být s ním. Měsíc jsem k němu denně jezdila, čas od času jsme někam zašli a pak přišel Leden, měsíc kdy jsme se poznali. Začátkem měsíce se jeho stav začal rapidně zhoršovat. Byla jsem u něj každý den, 24 hodin denně, máma to naštěstí pochopila a zařídila mi to ve škole. Jednou mi řekl: "Lásko moc si vážím toho všeho co jsi udělala, ale chci abys mi teď něco slíbila" podíval se na mě naléhavě. "Chci ať mi slíbíš, že až zemřu, budeš žít dál tak jako před tím, že na mě zapomeneš a budeš zase stejná." Už zase se mi po tvářích kutálely slzy, už dlouho jsem před ním neplakala nechtěla jsem ať vidí mou slabost, plakala jsem po nocích kdy to neviděl. "Nemůžu jen tak zapomenout, prožili jsme toho strašně moc, a i kdybych mohla, neudělám to." Na tohle téma jsme mluvili jen jednou, víckrát jsme to ani nestihli. Jela jsem si ráno pro věci domů za pár hodin jsem měla být zpátky, když jsem přišla ke dveřím jeho pokoje vrhla se mi do náručí jeho uplakaná maminka, vběhla jsem dovnitř a bylo mi to jasný, ani nevím jak dlouho jsem tam ležela a plakala, můj život v ten okamžik ztratil smysl, nechtěla jsem už žít.

Žít jsem přestala 21. Ledna, dne kdy to všechno začalo, a kdy taky všechno skončilo, teď jenom přežívám…

Mohla bych teď mít za sebou několik pokusů o sebevraždu, ale pohovory s psychologem mi hodně pomohly, například teď vím že kvůli Tomášovi musím žít dál i v nejhorších chvílích. A taky kvůli němu žít dál budu i přes všechny blbý narážky ve škole, i přes hádky doma, i přes to že jsem nikdy neměla a doteď nemám kamarády protože lidem připadám prostě divná. Díky Tomášovi jsem si začala vážit všedních věcí a taky sama sebe, a taky teď vím že jsou věci které jsou mnohem horší než smrt.