Moc pozdě...

Každý den se chodívala projít. Aby si pročistila hlavu.... myšlenky. Byla zima. Na jaře bývaly ulice čisté a svět byl tak nějak ohleduplnější. Ale teď byla zima. Neměla ráda tohle období. Studené, jako její srdce. Špinavý sníh připomínal hrůzné skutky lidí a holé stromy skýtaly snad všechnu bolest a zármutek světa.

Její kroky mířily vždy na jediné místo. Místo pochopení, odpuštění.... šla zase na hřbitov. Procházela rovnou cestou lemovanou stromy, vedoucí až ke hřbitovní bráně. Nevěděla, proč tam tak ráda chodí, vždyť jí přece nic nechybí, měla hezké dětství a má i spoustu přátel... Ale přeci jenom jedno místo v jejím srdci zelo tichou prázdnotou. A ta prázdnota se každým okamžikem drala na povrch, víc a víc! Tak moc to bolelo... Tady, na hřbitově, si připadala líp. Seděla na lavičce a doufala, že na hřbitov nikdo nezamíří. Nerada chodila na místa, kde bylo moc lidí. Stačili 3-4 lidé a už to zkrátka nebylo ono. Ale když cítila opravdu velkou osamělost, bylo jí to jedno. Občas, když se tak procházela mezi hroby a prohlížela si je, dívali se na ní lidé jako na blázna. Říkali si: 'Taková mladá holka, co tady chce?' Někteří si mysleli, že je vandal, někteří ji prostě přehlíželi a doufali, že brzo odejde. Nevěděla to ani ona sama, co jí k tomuto místu tak moc váže. Snad je divná...? Byla tak zmatená. Tolik jí trápilo to jediné místo, ten kousek srdce, který byl jako kámen nebo led... jediné co v něm cítila byla nejistota, strach bolest.... a hlavně mučivá svíravá samota. Co za to může?? Nebo kdo?? Nevěděla. Oči se jí najednou zalily slzami. Obraz reálného světa se pomalu rozmázaval. Posadila se na kraj velkého pomníku a nebyla schopna vnímat. Všechno je stejné... smrt je stejná a ta jediná si nevybírá. Duši jí trhaly všechny ty náhrobky mladých i starých. Plakala pro bolest pozůstalých i pro tu svou. Začal padat sníh. Pomalu se jí zaplétal do vlasů a dopadl i na hrob, na kterém seděla. Setřela si zkřehlou rukou slzy a nechala spadat vločky na svůj slzami zbrocený obličej. Už neměla sílu.
Stmívalo se... blížila se noc... její duše se pomalu začala vytrácet. Plná smutku se rychle vzdalovala. Dívka přestávala vnímat, oči už viděli jen rozmazanou černobílou krajinu. Sluch ale zůstával. Slyšela, jako by zdaleka někdo volal její jméno. Ne určitě se jí to jen zdá... otevírá oči a snaží se zaostřit. Někdo nad ní klečí, svírá její dlaň ve své, volá její jméno a šeptá: ,,Ne, neodcházej, prosím... Potřebuji tě!!" Kdo je to? A co chce??? Ne, ještě nechci odejít, kdo jsi, kdo jsi?? Snaží se křičet, ale z jejího hrdla se ozývá jen tichý šepot. Zadržuje svůj poslední nádech, chce to oddálit, přece ještě nemůže... ne, nemůže být, konec!! Tak rychle! Z posledních sil svírá tu cizí ruku. Nebo není cizí?? Jak ráda by to věděla, to bude ono... to prázdné místo srdce... ten koutek, který o sobě celý život dával vědět jen pomocí ledové bolesti. Teprve teď se rozhořel... když už všechno končí. Chce se jí najednou tak spát... zavírá oči, jen je dovřít a konečně si odpočinout.... Ale ten hlas... proč jí stále volá?? Proč mi nedopřeje odpočinku?? Proč tak pozdě??? Tak... proč??? Tolik otázek a žádná odpověď... Ne... pouští tu ruku, ruku, která nabízela pomoc, ale přinesla ji pozdě.

Do větru tiše zazní její poslední slova, skrytá v šepotu: ,,Moc pozdě..."