Jak se máš?

"Jé, ahoj, tebe už jsem dlouho neslyšel! Jak se máš?"

"A...hoj." Šramot ticha v telefonním sluchátku utahuje vlákna pavučin, do nichž jsem lapena a krev mi buší v uších tak silně, že se bojím, abys ji nezaslechl. Jak ti mám říct, že když tě uslyším, vybuchne mi srdce?

"Do...cela dobře se mám...a ty??"

"Tak to jsem moc rád. Hlavně jsem rád, že někoho máš. Co ten tvůj novej nabíječ - dobrý?"

"Jo - dobrý." Jak říct, že v každé volné chvíli myslím jenom na tebe a po milování pláču pod polštář steskem? Že nejsem sama jen proto, abych se nezbláznila bolestí? Že každá minuta je naplněná černým zoufalstvím?

"Tak to je bezva. No - já už musím, víš? Spěchám. Tak se měj moc fajn a zase někdy zavolej - jo? Čau!"

"A...hoj." Polknutí na sucho a pak udivený pohled do vlastní dlaně. Čtyři rudé půlměsíčky. Nikdy bych nevěřila, že mám tak ostré nehty.