Láska andělů: Strach

"Zhřešil jsem, Césio. Zatím jen v myšlenkách, ale zhřešil jsem."
"Co to zase plácáš, Calabe?"
Opět seděli na střeše. Nepozorovali hvězdy. Obloha se zatáhla. Špatné znamení? Možná ano.
"Je to krásná holka," pokračoval Calab a sám pro sebe se usmál.
"Nepochybně."
"Někdy se musím opravdu držet, abych ji nevzal za boky a nevlezl s ní do postele."
Césia jeho drsná slova zarazila.
"Naposledy jsi ji chtěl vzít za ruku a prozradit jí své jméno. Kde se vzal ten náhlý skok?"
"Zná mé jméno. Zná mnohem víc."
"Sestoupil jsi z nebe," zhrozil se Césio. "To vás oba přivede do neštěstí. Jak jsi mohl…"
"Nešlo to jinak. Opravdu ne. A když už se to stalo, nemůžu to vrátit."
"Počkej, až se to dozví."
"Kdo?"
"Kdo asi! Už jsi zapomněl: Ach jistě, už jsi zčásti člověk. Čím více andělských tajemství vyzradíš, tím víc jím budeš. A tím dřív někdo zjistí, co jsi provedl."
"Já?"
"Ty!"
"Ne, já byl dobrý anděl."
"Ano, byl," Césio dal důraz na poslední slovo. Calabovi na tom nezáleželo.
***
Dívky Natalina věku poslouchají déšť. Chtějí si užít každý den. Bavit se. Smát se. Poznat nějakého fajn klučinu a poznávat ho stále blíž. Žít láskou. S vědomím, že je má rád někdo, koho mají rády také tak. Vysmívají se polovičnímu životu bez lásky. Chodí ven a užívají si příjemné jarní sluníčko a líbají se pod rozkvetlými stromy. Třeba ani nepotřebují romantiku, ale touží po něžnosti. Po chození, o kterém vždycky tolik snily. Úplně obyčejném vztahu. Chtějí toho moc? Neví, kde se v nich ta touha a zároveň naděje pořád bere, ale je velká. Tak velká, že se něco musí stát. Prostě musí! Jinak by se neměly na co těšit a nechtějí ten čas promarnit čekáním na něco, co nepřijde. Chtějí kluka a chtějí ho hned! Říkají si: "Copak jsem nečekala už dost dlouho? Vždyť nejsem špatná." Nejsou špatné. Možná nikdy nebudou ideální, ale to není nikdo!
Jenže Nat nikdy netoužila po ničem obyčejném, ač nebyla ničím výjimečná. A neobyčejnost vztahu se svým andělem vlastně vítala, i když v tom neviděla žádnou budoucnost. Možná byla jen podobně rozmarná jako Flauberova Paní Bovaryová; chtěla víc, ať to bylo cokoliv.
***
"Musím tě odevzdat inkvizici," řekl Arian.
"Cože musíš? V kolikátém že jsme století?" smála se Nataly. Měla v sobě jen 2 dcl vána, ale dělalo to s ní divy.
"Je to podobné jako inkvizice, o které mluvíš ty. Podobně bolestivé."
"Nepovídej," zahihňala se Nat a chystala se nalít si další skleničku. Zadržel ji. Vyhovovalo mu, že se jeho přítelkyně netváří nijak zkroušeně, ale potřeboval, aby si všechno pamatovala.
"Usneš a budeš zmítána sny. A ty tě možná zabijí."
"A když ne?"
"Ještě nikomu se nepovedlo…"
"Tak o mě pochybuješ!" naštvala se a už vůbec se nechovala jako ta Nat, kterou znal. Přemýšlel, jestli je to vínem nebo přicházející vidinou konce.
"Já nevím, co se stane, pokud uspěješ. Třeba budete oba omilostněni," zašeptal.
"Budu bojovat. Za sebe a za Calaba!" vykřikla Nat a sesunula se na židli.
"Škoda, že tak zásadová jsi jen ve stavu opilosti," pomyslel si Arian a odvedl Nataly do jejího pokoje.
Cestou z domu mu někdo zaťukal na rameno. Arian se otočil a spatřil velice smutného anděla v bílém rouchu. Ne, že by někdy potkal šťastného anděla, ale tenhle byl o to smutnější, že pocítil štěstí, které uletělo.
"Jsi syn Nejvyššího," řekl Calab a nespouštěl Ariana z očí.
"To víš od Olívie?"
Možná."
"No není to divné? Nechceš mluvit s člověkem o jeho andělovi, ale s Nataly se vybavuješ úplně klidně."
"Kolik máme času?"
"Málo. Včera tomu byl týden."
"Tedy za týden," přikývl Calab a zmizel.
***
Většina lidí nemá nepřátele. Snad jen jednoho nepřítele. Čas. Hraje proti nim. Čím více věcí chtějí dělat, tím méně ho na ně mají. Potřebovaly by mít denně pár hodin navíc. Mít tak dost času! Takhle nemají příležitost nic dělat pořádně. Možná je to tím, že hodně času prospí.
Calab seděl u spící Nataly a hlídal její sny. Moc si jich nevšímal, nechal její mysl, ať se s dnem, který měla za sebou, vyrovná sama. Snažil se tak připravit ji na zkoušku, kterou jí připraví inkvizice. Jeden ze snů ho ale zarazil. Týkal se bývalého přítele, se kterým se kdysi setkala v obchod, vzpomínáte?
Nataly stále opřena o zeď starého domu v centru města. Měla na sobě lehké letní šaty, jejichž cípy volně plály ve větru. On se postavil před ni. Stál tak blízko, že slyšela jeho těžký dech. Běžel? Proč? Nataly se usmála a zeptala se ho, za jakým účelem se s ní chtěl setkat. Řekl, že se mu líbila od první chvíle. Usmála se.
"To já vím," zašeptala.
"A myslíš si, že láska jen tak zmizí?"
Calab nechtěl vědět, co řekne. Vzbudil ji a odebral se přemýšlet na střechu.
Nataly se dívala na strop a zaháněla milý pocit motýlků v břiše.
***
Nataly řekla bratrovi, ať ji omluví ve škole a zůstala doma. Šla do koupelny, sedla si na vanu a začala trhat toaletní papír na malé kousíčky. Pomalu odmotával roli a kolem ní se kupily malé růžové hrudky. Tahle zábava jí vydržela dvě hodiny. Pak odhodila zbytek role, lehla si na podlahu, bezcílně se přehrabovala v růžové hromadě a plakala. Pokolikáté? A kdy to všechno skončí? Ach ano, už za čtyři dny…
***
"Chtěla bych, abys něco věděl. Ty asi víš, co ti chci říct. Říkám asi, protože už si tím nejsem stoprocentně jistá. Už se moc nechováme jako člověk a anděl. No, každopádně ti to radši povím nahlas, Calabe. Buď si jist, že budu bojovat za nás dva. Bojím se, ale bojím se víc toho, že nebudu s tebou, než smrti. Nezradím naši lásku. A to je to jediné, o co v téhle hře půjde. Jsem si tím jista."
Tentokrát seděla Nataly v lese na pařezu a dívala se do slunce. Odfoukla berušku, která ji šimrala na paži a rozhlédla se kolem sebe. Jenže Calab za ní nepřišel. Zklamaně si zastínila hlavu kloboukem. Sluneční paprsky ji přestaly těšit. Opět si na ni sedla slunéčko sedmitečné. Zvedla paži a nechala ho odletět. Kam asi?
"Andělé nelétají, protože létají jen šťastní andělé," zaslechla Nat Calabova slova. Jen slova, nic víc. "Žádný anděl není šťastný, a to dokonce ani, pokud je šťastný jeho svěřenec. Někdy se totiž nepřestane bát o jeho štěstí."
Nat se usmála. "Naučím tě létat."

© By Jeninas