Probuzení

Na ospalé zastávce postávají hloučky povykujících rozjařených mladíků, chichotajících se slečen, osamoceně se mračí starší holohlavý pán a dvě maminky vášnivě diskutují o cenách sunaru. Takové všední sídlištní ráno. Dnes mě čeká písemka z ájiny a možná zkoušení z matiky. Proč se Kája tak pitomě směje, Míša zas neustále opakuje, že se na učení ani nepodívala. Kecá, šprtka. Holky ze třídy jsou fajn, celkem, je s nima ale děsná nuda. Vůbec se ve škole nudím, né že bych byla génius, musím se učit, ale nudí mě obsah, škola mrzačí ducha, třeba čeják, literatura, učení se nazpaměť desítek autorů a obsahů děl, které jsem nečetla. Snobárna. Smutný je, že ta scholastická hračička mi zabírá veškerý čas a k opravdové četbě se skoro nedostanu. Dvě knížky za měsíc, to je zpropadeně málo.Na to abych se stala spisovatelkou jich musím přečíst stovky. Ale kdy? Na kluky kašlu, co s nima. Ztráta času. Kopu naštvaně do kamínků a vřeštění spolužaček si nechávám jako kulisu. Slepice, jsem obklopena samýma blbama, zuřivě nakopnu nejbližší šutr a holohlavý pán se podrážděně otáčí. Automaticky se omlouvám ,ale ten plešatej pavián na mě ječí a ječí. Dav ke mě stáčí pozornost. Rudnu, klopím oči, jsem v rozpacích, ještě že autobus už elegantně vybírá zatáčku, spása se blíží. Rychle nastupuju a ručkuju co nejdál od poškozeného holohlavce. Nabírám opět sebevládu, nacpu si do pusy dvě žvýkačky a uklidňuju se bublinama. Každé prásknutí probudí spící, pohorší důchodce a voňavě mi zalepí nos. Snažím se jazykem odstranit sladké kusy tvárné hmoty a všimnu si páru tmavých očí. Krásných očí. Klukovských očí, které mě hltají. Zapomenu zavřít pusu a chvíli se na sebe upřeně koukáme. V stejný okamžik uhneme pohledem, opatrně na sebe ještě jednou mrkneme a zase se odvrátíme. Cítím rozechvění, teplo, rozpaky. Nevím co mám dělat, tělo mám najednou nezvladatelné, je ho nějak víc, nemám nad ním kontrolu. Dokážu jen strnule stát, křečovitě se držet madla a působit jak idiot. Je mi strašně a zároveň krásně. Chci aby cesta trvala věčnost, abych si navždy mohla užívat malátnou sladkost, blízkost těch nádherných očí. Bohužel musím vystupovat. Což je problém, velký problém, těch pár kroků prostě nezvládnu, určitě škobrtnu, spadnu, ztrapním se a to fakt nepřežiju. Kupodivu se přeci jenom mé tělo přesunuje ke dveřím, dav ho vytlačuje a já se vznáším, koupu se v přítomnosti, blízkosti tmavookého mladíka a zároveň bych si nejraději nafackovala jak jsem ubohá, nedostatečná. Všechny mé spolužačky jsou stokrát hezčí než já, nemůžu se mu líbit.S pocitem absolutní nuly se ohlížím a opět se střetneme očima. Výbuch radosti, slasti, krásy. Topím se v něčem, co jsem nikdy nezažila, jsem unešena, zmámena a padám ze schodů. A to jako opravdu. Válím se pod autobusem a chce se mi brečet tak, že dostanu záchvat smíchu. Po tváři mi tečou slzy radosti, je mi všechno jedno, je mi krásně,sladce, úžasně, i když jsem si rozbila koleno. Krev mi stéká po holém lýtku a vsakuje se do bílé ponožky. Všichni mají o mě starost, holohlavý pán to vidí na šití. Moje jediná myšlenka je, ještě jednou uvidět ty oči. Dívá se, nejsou černé, ani hnědé, jsou tmavomodré jako lapis lazuri, oči noční oblohy. Mizí mi s autobusem. Sevřu víčka a vidím je, jsou stále se mnou, už se nikdy nebudu nudit...