Snad, možná, někdy

Hustě sněží. Stojíš naproti mě a zarýváš svůj pohled do mých smutných očí. Tvé dlaně spočívají na mých. Ruce máš zmrzlé, úplně promodralé mrazem, ale přesto mě odmítáš pustit. Bělostné sněhové vločky zdobí tvé vlasy. Tváře ti mráz zbarvil do červena. Najednou si uvědomuji, jak jsi krásná. Vydržel bych tu stát celou věčnost. Jen bych se na tebe díval a byl šťastný. Teď vím, že je konec. Najednou se mi vzdaluješ a já nevím, co bude dál. Možná se ještě potkáme. Za pár let. A ty budeš pořád stejně krásná jako v tuto chvíli. Proč jen jsem ti to neříkal dřív? Bral jsem to jako samozřejmou věc. A teď už je pozdě. Lokomotiva houká a já musím jít. Ale nemůžu se pohnout z místa. Nedokáži odtrhnout zrak od tvých očí. Co když už je nikdy neuvidím? Málo jsem ti říkal: „Sluší ti to,“ i když ji zrovna neměla svůj den. Nikdy jsem ti neřekl, jak upřímně a moc tě miluji. Nikdy jsem tě jen tak neobjal. Nikdy jsem ti nesetřel slzy, když asi po sté stékaly po tvé tváři dolů. Nikdy jsem ti nedokázal říct: „Nic nestojí za to, aby si brečela. Jsem tu s tebou, můžeš se o mě opřít a budeš mít jistotu, že neupadneš.“ Místo toho jsem raději utíkal. Daleko od tvých slz, od tvé bolesti, od tebe samé. A teď s tebou chci zůstat, ale nemohu. Vidím ti na očích tu lítost, že od tebe utíkám jako malý kluk. Jsi ale silná. Nedáváš na sobě nic znát. Musíš v sobě svádět obrovský boj. Cítím to. Zatínáš své nehty do mých dlaní a tvé křečovité sevření neustává. Ještě stále mě odmítáš pustit. Cítím, jak se mi slzy ženou do očí, ale bráním se jim. Je těžké nepodlehnout smutku, ale takhle je to pro nás oba snazší. Naposledy tě políbím a už opravdu musím. Vyprostím se z tvého sevření a odcházím. Nastupuji do ošuntělého vagónu a už nemohu déle zadržovat slzy. Neohlédnu se. Až v opuštěném kupé otevírám okno a ze všech sil vykřiknu: „Miluji tě!!“ A ty tam jen stojíš, tvé oči se stále nepřítomně dívají do mých. Vlak se pomalu rozjíždí a ty se zmenšuješ v dáli. I já ti upřeně hledím do tvých pomněnkových očí, které se pozvolna zalévají slzami. Vlak vjíždí do zatáčky a ty mizíš. Ale stále zůstáváš v mé mysli. Křehká, promrzlá, s tvářemi zbarvenými od mrazu, se sněhovými vločkami ve vlasech, s očima plnýma slz a neuvěřitelně krásná. Potkáme se. Moc si to přeji. Ale kdo ví. Snad, možná, někdy.