Zakázené zamilování 11

Miluji tě“
Šeptl mezi vášnivými polibky a přitáhl si mně k sobě ještě pevněji....
Chvíli jsem mu polibky bez zaváhání opětovala a postupně přistupovala na jeho hru. Avšek během pár minut se mne zmocnil neblahý pocit, jako bych dělala něco co nemám, už nebylo tak přirozené ho líbat, dotýkat se ho a tisknout své tělo k jeho...Přišel mi malinko cizí. Ihned jsem zahnala tuhle myšlenku, ale pokračovat v mazlení jsem nedokázala. Zamrkala jsem, potom jsem úplně zavřela oči a otočila hlavu ke straně, ruce jsem stáhla z jeho chladných zad a ovinula si je kolem pasu. Okamžitě se vymrštil nad postel a po sotva postřehnutelném momentu přistál vsedě na kraj postele. Stáhla jsem si k sobě kolena a zamyšleně se podívala na zbělalé džínsy. Možná by to chtělo nové...
,, Co se děje ?"
Zeptal se starostlivě a přitiskl mi širokou dlan na záda. Snad jsem si měla připadat chráněná a snad bych si tak dřív i připadala, ale dnes ne... Jemně jsem jeho dlan setřásla a on se zvedl a odešel, tiše za sebou zavřell dveře a podle zvuků se usadil v dolejní části bytu na gauč a listoval časopisem. Ač se to zdálo nemožná, po chvilce mne začala na tváři pálit slza, byla horká a nepříjemně se tloukla s mou chladnou pokožkou. Nevěděla jsme proč pláču, jen jsem plakala, bolelo mne pomyslet na cokoli. Tupě jsem tedy zírala na svá kolena a snažila se nemyslet na nic.
Někdo zkoumavě otevřel dveře a vedlerámu se objevila Tomova hlava, v okamžiku kdy spatřil mé vlhké oči a slzu stékající po mém obličeji přiskočil k pohovce, zvedl si mne na klín, sedl si k rohu a pevně mne objal.
Neuvolnila jsem se v jeho objetí, ani jsem nestrnula, zůstala jsem tak jak mne posadil a dál plakala. Proud slz stále zesiloval a moje vlasy se po chvíli začay lepit na cestičky, které po sobě slzy zanechávali...
Nevím jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale vím, že kdyby Tom nepřišel, sama bych to asi nezvládla, nakonec mi přinesl hrnek horkého mléka, sedl si naproti mně a čekal, dokud jsem ho všechno nevypila, potom zhasnul světla, hodil na mne deku ač věděl že je to na nic a odešel.
Nechala jsem se vtáhnout do víru myšlenek a přestala vnímat svět kolem sebe, až po nějaké obě jsem si všimla, že vedle pohovky sedí Petter a tváří se polekaně a smutně.
,, Co se děje "
Zeptal se a starostlivě si mne prohlídl. Asi zřejmě neměl ještě moc možností vidět uplakaného upíra choulící se pod dekou která mu stejně na nic není.
,, Nic" Odvětila jsem a otočila se k bok pohovky, prohížela jsem si vroubkování a praskliny způsoben stářím pohovky a přemýšlela, jestli by nebylo třeba ji vyměnit. Nakonec jsem usoudila že ne.
Petter se zatím přestěhoval k psacímu stolu a listoval kalendářem umístěným na něm...
Dneska už lidičky nemůžu xD zase příště x)