Druhá šance?

Ani nevím jak jsem an to přišla a proč sem tento dar dostala zrovna já...
Vždycky jsem byla přesvědčená,že by člověk měl dostat druhou šanci a to i po smrti...
Vždycky jsem nějak věřila tomu,že jednou za pár let se někdo z oného světa vrátí aby dokonal své poselství....
Ale proč já?Nebyla sem tady nijak důležitá?Přeci mě nikdo nepostrádá....
Musí být ale důvod proč trčím tady na té kupě sraček,co si říká země,znovu...

Nějak mi to vrtalo hlavou co zase na tomto světě dělám.....tenkrát....pod pouliční lampou,řádně okopanou a zničenou...Jak jinak by to mohlo také v hlavním městě vypadat?Pamatuji se,že jsem tenkrát kopala do vypitého lahváče a nemohla zaboha přijít na to jaké poselství mám zrovna Já.Vždyť jsme byla tak blbá,proč bych tedy měla dostávat druhou šanci?
Přeci jsem to tenkrát přehnala...Ta dávka byla i na mě moc.Všude kolem mě byla tehdá krev,do poslední chvíle sem cítila jak droga koluje mou krví,dokud se krev nezastavila...
Ale o to tu přeci nejde.Jak jsem si tam tak kopala do té lahve a sklo cinkalo noční ulici o tvrdý obrubník,kolem prošli tři postavy.Zpozorněla jsem.
Najednou jeden z těch tří kluků upadl na zem.Rozeběhla jsme se k nim.Byl to mladej kluk,mohlo mu být tak kolem 19 let,klasickej gothik....přesně muj typ.Sklonila jsme se k němu a bezeslova ho pohladila po tvářích,jeho kamarádů jsme si tehdy nevšímala.Místo toho abych volala záchranku jsem u něj v klidu seděla a koukala na něj,jak jeho duše opouští tělo...Nepřišlo mi to v tu chvíli nijak divný,naopak spíš přirozený.Když dodýchal políbila jsme ho na čelo,zatlačila mu oči a s úsměvem jsem se šla prodírat dál šedí hlavního města.Jeho kamarádi na mě něco volali,nevnímala jsem je.
Začínalo mi to docházet...