Vězeň

Prst sedmnáctiletého mladíka dlouze stiskl zvonek.
„Prosím?“ ozval se hlas z mikrofonu vedle dveří.
„Dobrý den, pane profesore, tady Jindřich. Přišel jsem na to doučování.
„Jistě, pojďte dál.“
Jindřich vešel do zapáchající chodby, prošel kolem poštovních schránek
--- lidé už si vůbec nepíšou, stále přicházejí jen účty... --
, vyšel po krátkém schodišti
--- lidé by na sebe neměli zapomínat, je to škoda –
a zaklepal na dveře s cedulkou Mgr. Just.
„Dobrý den, Jindřichu, vítejte. Boty si prosím nechte tady.“
Vešli dovnitř a usadili se ve stísněném pokoji.
„Opravdu je škoda, že to s Vámi takhle dopadlo, Jindřichu. Jste nadaný hoch. Měl byste...“
„Promiňte, pane učiteli. Nechci se o tom bavit.“
--- A hlavně ne s Vámi. –
„Chápu. Tak mi ukažte, s čím máte prob-„
„Ne, Vy to nemůžete pochopit.“ Odmlčel se a otevřel školní brašnu.
Nesáhl po knize.
„Víte, lidé by na sebe neměli zapomínat, pane učiteli. Je to škoda.“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V mé kobce je temno a zatuchlý vzduch,
a nádherný orel, můj tesklivý druh,
jenž vyrostl v poutech, cár potravy rve
a křídly vzpíná se ne napoprvé.

------------------------------------------

„Víte, Jindřichu, kdybyste trávil míň času u školního cvokaře a více doma nad sešity, byl byste teď schopen mi teď odpovědět.“
Chlapec se otřásl nenávistí.
„Přece víte, že to potřebuju. Koneckonců jste to byl Vy, kdo mi ho doporučil. Sám jste...„
„Drž radši hubu,“ zasyčel kdosi ve třídě. Jindřich se rozhlédl okolo, ale nepřívětivé pohledy ze všech stran ho donutily obrátit zrak zpět na učitele.
„Sám jste mě za ním poslal, když jsem Vám odmítl vysvětlit své osobní problémy. Psycholog je ten poslední člověk, co se aspoň tváří, že mi chce pomoct. Tak co...“
„Tak jste si sakra neměl posrat ten svůj zatracený život!!“ rozkřičel se magistr Just. „Na takovou verbež, jako jste Vy, tady není nikdo zvědavý! Nikdo!“
Číše Jindřichovy trpělivosti přetekla.
„Bezva,“ zasyčel tiše, „tak to tady vůbec nemusím být.“
Hodil si na záda batoh a vyběhl ze třídy.

--------------------------------------------------------

Byla chladná podzimní noc a v korunách stromů šuměl tichý vítr a do ticha se ozýval jen vzdálený štěkot psů a mezi temnými kmeny stromů se na studeném listí krčil a zamyšleně zíral na hvězdy...
--- Je jich tolik...Jak snadno se jedna ztratí. Nikdo by si toho nevšiml... –
Přemýšlel o všech ranách, které mu život uštědřil. Zjizvené tělo, zjizvená duše a neodbytný pocit beznaděje.
Zachvěl se. Opět nenávist.
--- Ten chlap moc dobře ví, že mám problémy. Moc dobře to ví. A je mu to jedno. Jen urážky a posměšky a ostatní se jen smějou.... Jedna zatracená hvězda nikoho nezajímá, nikdo si nevšimne, když zmizí... –
Vstal. Zima ho donutila vrátit se domů.
Bál se. Bál se dalších ran. Bál se té bezmoci. Bál se té nenávisti.
Vedle jeho ucha zapípal malý ptáček. Křídla se mu zamotala do hustého křoví a on nemohl vzlétnout, nic dělat. Jen zoufale křičel, snad se bál neodvratné smrti.
--- Pták lapený v křoví. Taky se bojí. Taky je bezmocný. A nikdo mu nechce pomoct. Nikomu by nechyběl, kdyby umřel... –
Jindřich vztáhl ruku a chtěl jej vysvobodit. Měsíc bledým světlem ozářil šrámy na jeho paži.
--- Taky se bojí... –
Mysl mu krátce ochromil další příval nenávisti.
Odešel.
Ptáček dál bezmocně pípal do černočerné tmy.

--------------------------------------------------------

Pak potravu nechá a dívá se ven,
tak jakoby se mnou měl společný sen;
a dívá se po mně a křičí, a tím
mě volá a říká mi: „Uleťme jim!“

----------------------------------------

Zaklepal na dveře kabinetu.
„Dobrý den, pane učiteli. Chtěl bych Vás požádat o doučování.
„Jsem rád, že jste zmoudřel, Jindřichu. Pojďte, snad se dokážeme domluvit.“

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Víte, lidé by na sebe neměli zapomínat, pane učiteli. Je to škoda.“

--------------------------------------------------------

Jindřich potichu zavřel dveře, sešel ze schodů, prošel smrdutou chodbou plnou poštovních schránek
--- neměli by na sebe zapomínat –
a konečně se ocitl na svobodě, pryč z toho stísněného prostoru.
Cítil se neskutečně volný.
Jako ptáček, kterému rozvázali křídla a on konečně mohl vzlétnout a radostně zpívat.
A nahoře za dveřmi s cedulkou Mgr. Just se v červené kaluži topila všechna jeho nenávist.

--------------------------------------------------------

Jsme svobodní ptáci, nu bratře, je čas!
Tam do oblak vzhůru nad bělostný sráz,
tam nad moře siné, kde pobývat smí
jen divoký vítr... jen vítr – a my!“

-------------------------------------------
_______________________________________
Uvedené verše jsou dílem A.S. Puškina.