Proč?

Seděla na židli a dívala skrz ušmudlané okno, na němž byl v dolním rohu nalepený papírový panáček s balónkem. Nevnímala ho, přemýšlela nad ním už několikrát a přišel jí jako neskutečná provokace. Snad to ostatní vidí jinak…

///
„ V každém případě se o to pokusíme.“
„Ano, to bych vám doporučovala!“
-Osoby v chodbě se na ni ohlédly a na chvíli zavládlo ticho.-
--Takové ticho, že byl slyšet i její tlukot vystrašeného srdce. Až moc rychlý tikot--
„Na co čumíte? Starejte se o svý věci!“
-Uštědřila těm zvědavcům pohled připomínající lvici, které berou její mláďata-
„Já samozřejmě chápu, že to musí být těžké, ale měla by jste se uklidnit.!“
///

Nevěděla, proč se takhle chovala. Ten člověk za nic nemohl. Nakonec, byl to přeci on, který jim dlouho pomáhal. Styděla se za to…
Venku se mezitím rozpršelo. Drobné dešťové kapky se klouzaly po okenním skle a tvořily tak zajímavé motivy. ..

///
„No to je ale pěkné. Copak nám to Kubíček nakreslil?“
-Bez odpovědi, jak čekala.-
„To vypadá jako silnice, po které jezdíme do města. Je to silnice, Kubí?“
-Opět ani hláska, nesmí to vzdát.-
///

Byla unavená, strhaný obličej o tom podával jasné důkazy všem okolo. Netušila, kdy spala přes noc vkuse. Bez žádných ubulených přestávek u okna, bez pauz na výkřiky po domě: proč? Nevěděla, kdy se naposled od srdce usmála. Bez žádných falešných kudrlinek či s křečovitými dolíčky…

///
„Tak co? Jak to vypadá? Je to lepší?“
„Snažíme se.“
-První úsměv.-
„On to zvládne, je to velkej chlap.“
-Jeho pomněnkové oči byly sklopené do země,“
„Kdyby jste cokoliv…..“
„Ano, děkujeme.“
-Povinný úsměv číslo dva.-
///

Držela ho za malou ručičku a svými kulatými bříšky mu přejížděla přes hřbet ruky. Pokusila se nevnímat to strašné pípání ze všech stran. Tolik přístrojů, grafů a tabulek. A jí znovu vjela do hlavy ta zatracená otázka a rozhodila v mozku sítě.

///
„To je hrozné, jak se to mohlo stát?“
„Prý se to prostě občas stane!“
„To ti k tomu neřekli nic víc?“
„Ježiš, ale proč? Proč my? Všude kolem je takovejch lidskejch sviní a jsou šťastný, nic jim nechybí. Tak proč my?“
///

Nepřestávala ho hladit a po tváři jí klouzaly slané slzy. Tolik toho měli ještě před sebou. Vždy mu slibovala výlet do zoo a nebyla schopná ani jednou ho tam vzít. Věděla, že zvířata miloval. Pokaždé, když vyjeli do obchodu nakoupit, museli se zastavit alespoň na pár minut ve zverimexu a on všechna ta zvířata tak obdivoval. Naštěstí byla prodavačka její známá,proto někdy nechala Kubu pohladit si nosála, kterého si nikdo nechtěl koupit kvůli vysoké ceně.

…Dveře do pokoje se otevřely a vešel do nich lékař s mladou sestrou po pravém boku…

///
„Tobě se ten nosál líbí, viď?“
-Kubík kývnul hlavičkou a usmál se na ni, tak jak dokážou jen děti.-
„A chtěl bys ho? Staral by ses o něj?“
-Kubovi se rozsvítily oči a opětoval úsměv.-
„Tak napíšeme Ježíškovi, třeba ti udělá radost.“
-Kuba ji objal a oba byli šťastní,alespoň chvíli.-
///

Lékař přistoupil blíž k posteli a podíval se na ni. Ona ho pomalu přes slzy v očích neviděla.

…“Je mi líto, ale je čas“…
…“Ještě chvíli, prosím!“…
Hlas jí přeskočil, nemohla mluvit, nemohla se nadechnout. Všechna tíha jí teď padala na drobná ramena.

„Tak Kubí, zkus to. Ještě můžeš.“
-Nic-
„Kubo, koupíme třeba toho nosála hned teď, prosím!“
.
.
.
.
-nic-

….“Je mi to opravdu líto“…

…Musí to říct, ač je to těžké jako nic jiného na světě…

….“Můžeme odpojit přístroje?“
-Stovky slz, co padaly k zemi.-
…“Ano.“

Vyšla ven na chodbu, sedla si na zem, opřená o bílou, nemocniční zeď a nepřestávala se ptát: Proč?