Láska jako z románu s koncem jako ze špatného filmu

Bylo mi pětatřicet a k velké nelibosti své maminky jsem zůstával stále svobodný. Při svém povolání kriminalisty jsem musel být čtyřiadvacet hodin ve střehu, nikdy jsem nevěděl, kdy mi kolega zavolá, že máme případ a tím pádem vyrazíme do terénu a mezi místem činu, známými oběti či případnými vrahy a naší kanceláří budeme pobíhat třeba osmačtyřicet hodin beze spánku. Svou prací jsem žil a na nějaké známosti jsem neměl čas a ačkoliv je to k nevíře, žádná žena mi neučarovala natolik, abych se s ní chtěl oženit a založit rodinu. Také polovina kolegů byla buď rozvedená a druhá svobodná, zkrátka jsem se domníval, že budu navěky zařazen do té druhé kategorie. Osud tomu ale chtěl jinak…
Ten den patřil zase k těm výše zmiňovaným, kdy se člověk nezastaví. Tentokrát už jsme pachateli, v tomto případě pachatelce byli na stopě a zbývalo jí jen lapit. Věděli jsme, kde se přibližně nachází i co má na sobě a tak jsme se s kolegou rozdělili. Projížděl jsem udanými ulicemi a zahledl JI! Na sobě měla přesně ono červené tričko, džíny a sportovní batoh podle popisu. Okamžitě jsem vyskočil z auta, popadl překvapenou ženu, přitiskl jí čelem na kapotu svého vozu a s dovětkem „máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete může být použito proti Vám“ jí spoutal ruce za zády. Žena, vyděšená nenadálou situací, se pochopitelně bránila, ale já jejích zmatených slov nedbal. Asi jsem měl, protože v tomto okamžiku mi zazvonil mobil a kolega mi oznamoval, že už pachatelku dopadl. Nerozuměl jsem tomu a pochopitelně jsem se hájil, podle dokladů kolegova „úlovku“ se ale dokázalo, že tentokrát byl rychlejší on a já své „pachatelce“ s koktáním omluvy sundal pouta. Čekal jsem, že se na mou hlavu vysype spoustu nelichotivých slov či prokletí, ale k mému velkému úžasu se žena (jak jsem si stačil všimnout hezká mladá dívka) hrozně rozesmála. Nejdřív jsem na ní nechápavě zíral, ale za chvíli jsem se mě svým smíchem nakazila. Poté, co odmítla mou snahu o odškodnění jí alespoň někam odvézt, mi potřásla rukou a zmizela.
Za pár dní nato jsem nakupoval v supermarketu. Jezdil jsem s přeplněným košíkem sem a tam a přemýšlel, abych něco nezapomněl a nemusel se sem vracet, protože nakupuji k smrti nerad. Nevím, kdo vymyslel v supermarketech tyhle pyramidy ze zlevněným zbožím uprostřed uličky, ale vím, že bych mu zato nepoděkoval. V nestřeženém okamžiku jsem totiž do jedné takové obrovské pyramidy strčil a plechovky s kávou s rachotem skácely k zemi. Bohužel se neskácely jenom ony, ale s nimi i jakási žena. Když jsem jí s omluvami pomáhal na nohy, ztuhl jsem. Byla to má „pachatelka“. Opět se rozesmála, já s ní a zákazníci i hudrující prodavač měly zase o čem doma povídat. Když jsme společně postavili zpátky onu nešťastnou pyramidu, má krásná neznámá se opět rozloučila a vypařila. Když se pak mou příhodou pobavili i kolegové, vyčítal jsem si, že jsem jí opět nechal utéci a nepozval jí třeba na večeři…
Na třetím setkání už se naštěstí žádný trapas nekonal. Procházel jsem se podél řeky, kam chodím občas relaxovat po náročném dni, když jsem uslyšel sympatický hlas: „Hodláte mě dnes opět zatknout či bombardovat plechovkami od kávy?“ Otočil jsem se a spatřil JI! Tentokrát už jsem jí utéci nenechal. Strávil jsem s ní celý večer a pořád jsme si měli co povídat. Povečeřeli jsme nakonec společně langoše, které oba zbožňujeme, (mimochodem langoše byly později jedním ze svatebních chodů) a když jsem jí doprovázel domů, nesměle jsem požádal o její telefonní číslo. Tak začalo pět nejhezčích let mého života.
Byla to velmi zvláštní žena. Byla laskavá, obětavá a měla obrovský smysl pro humor. Pracovala jako zdravotní sestřička v kojeneckém ústavu a tak jsem nebyl jediný, koho milovala. Někdy jsem nechápal, že se tolik lásky mohlo do jejího srdce vejít. Pro druhé by se rozkrájela. Dokázala se od srdce zasmát a to i svým vlastním chybám. Byla taky velmi zásadová, pevná a čestná. Ze svých zásad odmítala ustoupit a u jedné z nich jsem si musel počkat až na naši svatební noc.
A tak jsme spolu začali „chodit“. Naše sbližování bylo velmi opatrné a nesmělé, ale o to krásnější. Člověk pozná, jak moc mu v životě chyběla láska, až když jí najde. Už jsem nežil jen pro své povolání, žil jsem pro někoho. Miloval jsem jí jak jen muž ženu milovat může. Po dvou letech známosti jsme se vzali a když jsme pak zjistili, že už nebudeme dva, ale tři, naše štěstí neznalo hranic.
Zrovna jsem v kanceláři vyslýchal ředitele firmy jehož zaměstnanec byl zavražděn, když mi kamarádka mé ženy volala, že se má žena právě nachází na porodním sále. Přišlo to náhle, o tři týdny dříve. Ačkoliv bych nejraději sedl do svého červeného favorita a jel směr nemocnice, musel jsem výslech dokončit. Když jsem dorazil s kyticí, kterou jsem cestou koupil do porodnice, má žena už měla po porodu a naše právě narozená Eliška sladce spinkala vedle svojí maminky. Má manželka se mi zdála být krásnější než kdy jindy. Porod proběhl bez komplikací, obě mé princezny se zdály být tak zdravé…Byl bych se na svou právě narozenou dcerušku vydržel dívat až do rána, kdyby mě sestra nevyhnala domů. Políbil jsem ještě na rozloučenou svou ženu a netušil, že to bylo naposledy…
Celou noc jsem toho moc nenaspal, brzy ráno před odchodem do práce jsem se opět stavil v nemocnici za svýma holkama, sestra se zlobila, že jsem tam moc brzy, nicméně mě k mé ženě pustila. Byla hrozně bledá, vzal jsem jí za ruku, abych jí probudil, ruka jako by byla bezvládná… Sáhl jsem na krkavici, ale tep ne a ne nahmatat. V tu chvíli jsem ztuhl, vše nasvědčovalo tomu, že je má žena mrtvá… Pitva prokázala příčinu smrti poporodní embolii, velmi vzácnou, nicméně má žena na ní doplatila životem.
Bez své ženy už jsem nechtěl žít, přemýšlel jsem, že odejdu za ní…na věčnost. Když jsem si přikládal svou služební zbraň k hlavě, útržkovitě mi proběhl hlavou celý můj život…ale co má dcera? Co s ní bude po mé smrti? Skončí jako jedno z mnoha dětí v kojeneckému ústavu, které jsem mnohokrát viděl, když jsem jezdil pro svou ženu do práce? Z dětí, které se batolí za každým dospělým a přetahují se o jeho pozornost? Z dětí, které tak nenasytně touží po tom, aby je měl někdo rád? Tohle nemůžu dopustit.
Elišku nyní vychovávám sám. Sám tedy ne, hodně mi s ní pomáhá moje maminka, její babička. Mému malému andílkovi budou dva roky a roste do maminčiny podoby, ale největší potěšení jí činí úřadovat na mém pracovním stole se spisy a trestními rejstříky. Třeba bude také jednou kriminalistka. Kdo ví…