Svět skrz doteky...

Anabela šla ulicí zlehka a opatrně... bála se dalšího kroku do neznáma a černa. Slyšela lidi okolo sebe, cítila jak se svými těly neúmyslně dotýkají jejího aniž by tušili...
Viděla absolutní tmu... ne kůli černým brýlím na očích ale kůli bolestné události z dětství...

Jako malé běhávali s Valensií na dvorku a hráli si... ať už na učitelky, princezny nebo doktorky. Byli šťastné... bezstarostné.
Jednoho dne jim jejich starý otec koupil prskavky... to byla událost, tenké špejle obalené ve stříbře! Cítili se bohaté, opravdu věřili, že to stříbro má takovou cenu. A ono ještě hořelo a tak krásně vypadalo... Dívky lítaly jak šílené tam a zpět a rodiče se jen smáli. Seděli na verandě a drželi se za ruce.

Tak dlouho toužili po dětech a až když to ve stáří vzdali... porodila matka dvě krásné děvčátka...

Děvčata zaběhla za roh a Valensia položila svou nevyhořelou prskavku do sena. Netušila, že to překrásné stříbro může ublížit... a běžely do stodoly.
Obě už hra s hvězdičkami na drátku přestala bavit a tak zalehly do sena a povídaly si o klucích odvedle.

Když Anabel ucítila štiplavý pach kouře bylo už pro obě pozdě... Valensia vyskočila a začala nepochopitelně hledat vodu.

Anabel uviděla první plameny ohně sálající k nim a zůstala nečinně stát, teprve až její sestra jí dokázala násilým odvést o pár metrů dál... avšak byla moc mladá a když uviděla na zemi krabičku s drahými drátky chtěla ho získat zpět. Už tak zapálily stodolu... co by tatínek udělal kdyby přišly i o drahé stříbro?

Když vykročila za svým bohatstvím uslyšela prasknutí a když se za ním ohlédla uviděla velký hořící trám padající přímo na ní... na místě byla mrtvá.

Anabel, která celou situaci pozorovala se vydala sestře na pomoc... snažila se zvednout ten těžký trám, ale jediné čeho docílila jsou její i teď viditelné popáleniny na rukou... plakala a volala o pomoc...

Její rodiče se mezitím zvedli z židlí a jak o život se hnali dcerám na pomoc... Teda už jen dceři. Když doběhli k vratům, které ohěň objímal jako svou milenku, pokusili se dostat dovnitř oknem... Otec vzal starou dlažební kostku a vrhl jí skrz okno... To se rozlétlo a rozprsklo tisíce střepů...

Vevnitř za oknem stála malá Anabel a její poslední věc co zahlédla byl špinavý, namodralý střep...

Došla na lavičku a posadila se. Poslouchala malebný zvuk okolí a v srdci pocítila hořkou vzpomínku...
Položila svými zohizděnými dlaněmi květinu a její oči vykonali jedinou věc, kterou dokázali... uronili slzu...
Dotkla se studeného mramoru a snažila se nahmatat fotku Valensie...ale i rodičů, kteří se pro její život vzdali toho svého...