Dům minulosti

Nikdo už ani neví, kdo byl jeho posledním majitelem. Každý jen ví, že poté, co se ta rodina odstěhovala, zůstal prázdný a pustý... Začal chátrat. Ten dům, stojící stranou od všech ostatních.
Každý jen vzpomíná na veselý výskot a jásot dětí, které si hrály na zahradě a na rodiče, kteří je hlídali a smáli se legračním hrám jejich dětského světa... Krásný dům, jen několik málo metrů od nádherného azurového moře. Až do doby, než se stala ta nehoda...
Nikdo už dnes neví, co se vlastně stalo. Zbyly tu jen útržky vzpomínek a obrázky na zdech. Fotografie, podle kterých by asi sotva kdo poznal, že se tu něco stalo. Něco, co navždy změnilo rodinu, dům i okolní krajinu. Jen to moře zůstalo pořád stejné...Moře, které mohlo za vše, moře, které si vzalo život nejstaršího syna stejně snadno, jako si každý den bere zrnka písku z pláže, po které kdysi běhal... Bere si je a opět je vrací zpět. Jenže zrnka zůstala pořád stejná, kdežto tělo, vyvržené toho osudného dne na pláž, už nikdy stejné nebylo. Nehybné tělo, srdce, které vypovědělo službu, tvář, navždy strnulá v onen záhadný úsměv naznačující šťastný a spokojený život... uklidňující úsměv matce, která se nikdy nesmířila s tím, že na ni už nikdy nepromluví...
Nikdo dnes neví, kam se rodina odstěhovala. Zbyl tu pouze onen dům, zvenku chráněný hradbou stromů, zevnitř však sžíraný stejně, jako srdce jeho poslední majitelky. Pomalu chátrající, který občas poskytne přístřeší toulavé duši putující kolem. Jednoho dne se i poslední stěna zhroutí, poslední cihla se rozpadne v prachu... skotačení dětí, jiskřičky spokojenosti v očích jejich otce, smích matky ani onen tajemný úsměv jejího syna, kterého už jí nikdo nevrátí...