Hřbitovní melancholie

Pomalu jsem procházela setmělým hřbitovem. Kolem mne proplouvalo tisíce myšlenek a vzpomínek zesnulých, kteří zde snad došli klidu. Rukou jsem pohladila pár náhrobků a cítila jsem, jak do mě vniká energie. Jemná, živá, pulzující. Tak, jako život. Bylo ticho. Jen soví zakoukání a šum stromů občas narušili hrobový klid. Posadila jsem se na lavičku v samotném rohu hřbitova. Obklopila mne tma, hřejivá a chápající. Zvrátila jsem hlavu a zahleděla se na oblohu posetou miliony hvězd..

Bylo mi smutno. I můj kamarád Tonky někde leží ve hřbitovní hlíně, sám, pod těžkým náhrobkem. Po tvářích mi tekly slzy.. Chyběl mi. Chyběl mi jeho smích, jeho vyprávění.. Byl to moc dobrej kluk, tak proč skončil takhle? Proč zrovna on? Proč.. ptala jsem se hřbitovní zdi, ale ta mlčela a nehybně na mě hleděla omítkou sešlou věkem.

Zvedla jsem se z lavičky a šouravým krokem jsem opouštěla hřbitov. Pod nohama mi křupal jemný štěrk, jež byl nasypán na cestách. Něco mě donutilo se zastavit. Pohlédla jsem na nejbližší hrob, kde byly uschlé květiny a ani svíce zde nehořela.. Kovanou branou jsem vyšla ven a kolem hřbitovních stěn jsem natrhala luční květy. Vrátila jsem se k hrobu, položila na něj čerstvé kvítí a zapalovačem jsem zažehla knot svíčky. Kéž Tvá duše najde klid, pomyslela jsem si, udělala pomyslný křížek a opustila jsem hřbitov..