Snílkova láska

Foukal vítr a obloha za soumraku byla zamračená, jakoby se vžila do mé nálady. V korunách stromů šustilo listí a já seděla na schodech u starého domu. Měla jsem to místo vážně ráda. Kocour se mi otřel o nohu a zavrněl. Podrbala jsem ho za ušima a nahlas vyslovila svoje přání: „Kéž bych byla jako ty. Umíš svou lásku a náklonnost dávat najevo, nikdy se za to nestydíš!“ Kamenné zdivo a celý dům vyhlížely tolik chladně. Schoulila jsem se na studené kamenné zemi do klubíčka a kocour si lehl ke mně. Upřela jsem svůj pohled na starodávné stromy, které tvořily alej před domem, a zamyslela se nad svým osudem.
Bylo to přesně jeden rok, dva měsíce a pět dní ode dne, kdy jsem byla na školní soutěži matematiků. Seděl naproti mně u stolu. Hned po pěti minutách jsem poznala, že ho miluji. Jeho bytost mne přímo očarovala. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na něj. Neustále jsem po očku kontrolovala, jestli skutečně sedí naproti mně. Soutěž skončila a já nedokázala nic víc než si přečíst jeho jméno na soutěžním listu. Petr, znělo mi v uších.
Ve škole jsem ho potkávala po chodbách. Kolikrát jsem se přistihla, jak se v jeho blízkosti chovám roztržitě, jak zesiluji hlas, když jde kolem. Příznaky lásky to byly. Věděla jsem to, ale moje sebevědomí mi nedovolovalo zajít nikam dál. „Jak by, o někoho jako jsem já, mohl mít vůbec zájem? Nesahám mu ani po kolena,“ opakovala se mi v hlavě myšlenka, když jsem chtěla něco podniknout. Měsíc za měsícem plynuly a já jen mlčky chodila kolem něj, tajně ho milujíc.
Petr byl poslední rok ve škole. Již brzy měla jeho třída mít maturitní ples, kam jsem se rozhodla s kamarádkou zajít alespoň podívat. Seděli jsme u stolu, všude kolem hudba a já sosala džus zeleným zahnutým brčkem. Všichni okolo mne pili alkohol, jen já jakožto abstinent svůj oblíbený džus. Dnes mi ale moc nechutnal, měl nahořklou příchuť, ale nechtěl jsem si stěžovat. Už jsem do sebe lila třetí sklenici, protože zábava kolem mne poněkud zaostávala. Najednou jsem vstala a šla o tři stoly dál, kde seděl Petr. Zeptala jsem se ho, zda si nechce zatančit. Jen přikývnul a šel. Motala se mi hlava, bylo mi trochu nevolno a horko. Potlačila jsem všechny ty pocity a začala s ním mluvit. Moc si nevzpomínám, co všechno mu moje ústa napovídala, ale s jistotou vím, že jsem špitla: „Miluju tě“ a políbila ho na tvář. Pak jsem se otočila k odchodu, ale chytil mě za ruku a pohladil po tváři. Všude kolem nás plno lidí tančilo ploužák a my dva se líbali. Připadalo mi, jakoby se zastavil čas. Potom řekl větu, kterou si budu pamatovat nadosmrti: „Hned po Maturitě odjíždím do Ameriky. Už mám koupenou letenku.“
Poslední zvonění. Jako vždy jsem šla do školy, samozřejmě již politá vším možným - hlavně octem, protože jsem si jedinou pětikorunu šetřila pro Petra, který stál u vchodu do školy. Procházela jsem kolem něj, hodila mu minci do klobouku, usmála se a šla dál. Věděla jsem, že to je možná naposledy co ho vidím. Přesto jsem se zmohla na obyčejný úsměv. Za čtrnáct dní měl skládat nejtěžší zkoušku. Maturitu. Oblečený v košili s kravatou a obleku se šoural po chodbě. Popřála jsem mu hodně štěstí a zamířila do své třídy. Po skončení vyučování jsem šla domů. Ohlédla jsem se a v okně skoro nahoře spatřila Petrův obličej, jak zasněně pohlíží do krajiny. Nechtěla jsem ho rušit, tak jsem ani nezamávala. V tom kolem mne proletěla papírová vlaštovka. Zvedla jsem jí ze země a zjistila, že se Petr culí od ucha k uchu. Přičichla k papíru, jako bych čekala, že bude vonět jeho písmem a vděčně přiložila na hruď. Poslala jsem vzdušnou pusu směrem k oknu, kde před chvílí vykukoval Petr a šla domů.
Teď ležím na schodech starého, polorozpadlého domu, kde jsem si už jako malá hrávala, svírám dopis v ruce a nepřítomně hledím do aleje stromů. Petr dnes odletěl do Ameriky. Jeho slova na plese mi zněla v hlavě a já pochopila, proč neřekl „letenky“. Už se nikdy nevrátí. Moje láska k němu jednou dohoří. Já, snílek od malička jsem pochopila, že realita je moc krutá na to, abych dokázala něco jako je láska prožívat doopravdy. Nemám sílu a sebevědomí. „Nejsem jako ty, kocoure. Neumím dávat lásku najevo. A teď už je pozdě na litování.“ Pohladila jsem společníka po hřbetě. Všechno dopadlo, jak jsem od začátku předpokládala, s tím rozdílem, že Petr mě miloval celou dobu od soutěže. Ani jeden z nás nedokázal tomu druhému říct, jak moc ho potřebuje. „Teď sedím u maturity na potítku a nemohu se soustředit. Vzpomínám na tebe a nechci, abys byla kvůli mně smutná. Láska jednou přestane být láskou a ty najdeš někoho lepšího, než jsem já. Sbohem…“ Znělo krátké psaní na perutích vlaštovky. Začalo mi být chladno a usnula jsem.
Něčí ruka mne hladila po vlasech a přes sebe jsem měla položený černý kus oblečený a zapáchla z něj alkohol a hospoda. Otočila jsem hlavu a spatřila rozcuchaného, nevyspalého a opilého Petra. Byl to hrozný pohled. „Nic neříkej,“ zamručel žalostně. „Ta vlaštovka mne připravila o deset minut času na Potítku. Neudělal jsem Maturitu z Angličtiny.“ Neměla jsem slov. Jen jsem si sedla vedle něj, opřela si hlavu o jeho rameno a začala broukat takovou zvláštní melodii, která jakoby ulevovala našim těžkým srdcím a naplňovala je útěchou.
Nikdy jsme spolu nedokázali chodit. Naše láska byla neuskutečnitelná. Oba po sobě touží a přeci nejsou spolu… Petr udělal Maturitu o rok později a odjel do Ameriky. Nikdy jsem ho už neviděla. Jen tahle povídka je mi svědkem, co naše životy přinášejí za příhody. Jsou jak moře vyplavující neuvěřitelné a dávno ztracené harampádí. Občas chodím do starého domu, posedět s kocourem, který pak po nocích na střeše mňouká žalozpěvy pro naší nešťastnou lásku, která je navěky pohřbena.