Dopis na rozloučenou

A k tomu slunce - ideální den na běhání. I přes to, že se na mě většina lidí dívá jako na někoho, komu totálně přeskočilo.
Svoji trasu běhu moc neměním, takže ji znám skoro nazpaměť. Každý kámen, kmen, strom...Proto mě překvapilo, že jednoho dne někdo na lípu u potoka přibil dopis. Říkala jsem si, že ta šťastná osoba, které je určen, o něm určitě ví a pustila jsem to z hlavy. Přesněji řečeno do té doby, než jsem šla běhat znovu. Zase tam visel, sice už na něm byl trochu znát vítr a déšť, ale přesto pořád statečně odolával. Další den tam visel znovu a za dva dny zas. Je až fascinující, jak člověka dokáže přitahovat určitý bod pokaždé, když projde kolem. Říkala jsem si mám, nemám... nakonec jsem neodolala pokušení. Vím, že lézt někomu do soukromí je neslušné a drzé, ale doufala jsem, že mi autor odpustí. A nakonec jsem zjistila, že na odpuštění už možná bude pozdě...

Má nejdražší,

Přemýšlím, jak začít tenhle dopis...
Zjistil jsem, že tahle cesta, na jejíž cíl jsem se až doposud zaměřoval, končí v nedohlednu. Nevím, jestli má cenu vůbec se ještě snažit. Je to vůbec k něčemu? Nemám sílu pokračovat, nevidím cíl, na který bych se mohl zaměřit, nemám na to pokračovat. A východisko? Už vidím jediné... vteřinový pád... krásně chladná voda... myšlenky plavající kamsi do prázdna... krásný pocit nevědomí.... a pak už jen tma... a potom? Když se nad tím tak zamýšlím, co je vlastně ,,pak"? Nějaký tunel, země vzdálená zaslíbená... nebo snad ráj? No alespoň to zjistím... Konečně jsem našel cíl, na který se můžu zaměřit. Všechno jednou končí...
No možná jsi pochopila, že tohle je dopis na rozloučenou. Loučení bez slz, tak se ti to vždycky líbilo, ne? Jen tě prosím, netrap se kvůli tomu, co se chystám udělat. Není to žádný chvilkový rozmar, toto rozhodnutí jsem dlouho zvažoval. A věř, že tohle je konec.
Doufám, že se o sebe postaráš líp, než jsem to dokázal já.

Viktor
24.6.2008

Vyděsila jsem se, když jsem s uvědomila, že ten dopis je dva týdny starý. Najednou mě zaplavila lítost a smutek kvůli neštěstí jednoho obyčejného člověka, kterého jsem ani neznala - a najednou jsem se ale přistihla, že přemýšlím na tím, jak ho najít a jak mu pomoct. Byla jsem skálopevně přesvědčena, že se ho musím snažit najít, ať už se mu stalo cokoli... Co to povídám? Tohle je přece jen ta poslední možnost!

Achjo. Už dvacet minut koukám na barvičky monitoru, jak se přeměňují na reklamu firmy O2, ale to mi bohužel v mém problému nepomůže o nic víc. Další dvě hodiny... a zase nic. Další tři dny - kruci, tak se přece nevypařil, ne?
Vytrvalost přináší růže - tak tohle přísloví nejspíš bude mít něco do sebe. Stačila jedna náhodná návštěva u babičky, jeden náhodný pohled na knihu, obalenou bůhvíproč zrovna do těch novin, ze kterých na mě náhodně cenil zoubky novinový článek s nadpisem: ,,Snažil se to vyřešit skokem". Málem mě uhodilo, když jsem si ho přečetla. Byl skutečně o onom neznámém Viktorovi a já se konečně dozvěděla, co se s ním stalo... Ještě, že poslední místenka do Brna byla volná. A cíl? Jednotka intenzivní péče v nemocnici v Brně, kde už skoro měsíc ležel.
Najednou, jako by předešlé týdny úzkosti a strachu vůbec nebyly. Hleděla jsem do očí člověku, který vypadal naprosto zničeně, ale zároveň důstojně a odvážně, s rozhodnutím někoho, kdo by se nechal pro přítele i zabít. Myslím, že dnes už ani nejde posoudit, který z nás byl překvapený víc. Jestli ten, kdo nachází ztracené dopisy a nebo ten, kdo v nich hraje hlavní roli - ten, kdo přede mnou právě leží na nemocniční posteli s hadičkami zapíchanými v rukou, kdo pomalu otevírá svůj vlastní dopis a uvědomuje si, jakou pitomost málem udělal...