Ze života introverta

Nemám ráda návštěvy. Hnízdečko, hrad, soukromý vesmír zamknu na deset západů a nepustím nikoho dovnitř. Má svatyně je přeplněna knihami, časopisy, nabita mou energií, myšlenkami, pocity. Na pár metrech čtverečných mohu úplně všechno. Například v pravé poledne zalézt do ustlané postele s knížkou a obědem. Vrcholná slast, polední orgasmus poustevníka.
Někdo zvoní. Leknu se. Svobodou rozkochaná duše se smrští do klubíčka. Jsem otřesena, znejistěna, znechucena.Někdo otravuje, agresor, slídil. S povzdechnutím se vymotám z peřin, odložím kávu a zákusek. Po špičkách dojdu ke kukátku, mohla bych se zapřít...Marika. Kolegyně z práce. Zvědavá, přátelská, užvaněná. V ruce drží kupu knih. Oko mi zaslzelo, jak se snažím rozluštit názvy. Nerada, ale otvírám.
"Ahoj, něco jsem ti přinesla, doma se to jen válí." Culí se a zve se dál.
"Díky."
Zaujatě listuji knihami a Marika proklouzne do předsíně. Chvíle nepozornosti a návštěva je tu.
"Dáš si kafe?"
Snažím se být společenská.
"Někde se posaď."
Nervózně se rozhlídnu a vymetu z křesla oblečení. Najednou vidím garsonku očima matky, v hlavě mi zní kázání: "Ester, ukliď si pokojíček!!!"
Připravím kafe, vyhrabu zbytky sušenek, nesu je kajícně Marice.
"Promiň, netušila jsem, že přijdeš, mám tu trochu nepořádek."
Přemýšlím, jak dlouho se Marika zdrží. Vypadá zaskočena, překvapena, spokojena. Pronikla do soukromí tajemné, odtažité Ester, odhalila špinavé nádobí,prach, domácnost na pokraji chaotického krachu.
"Já ti uklízet nebudu."
Shovívavě se usmívá.Právě mě společensky odepsala. S ošuntělým křesílkem po babičce jsem se propadla na sociální dno. Luxusně zařízený byt v perfektním pořádku, vždy připraven kulturně přijmout návštěvu je hlavní pilíř společenské prestiže. Marika dopila kávu a k mé velké úlevě se zvedla k odchodu. Dobyvačný nájezd se zdařil. Odnáší si tučnou kořist, cenné informace. Zítra se dozví celý podnik pravdu o Ester, Ester nula, Ester socka, Ester špindíra...
Konečně sama. Otvírám všechna okna dokořán. Mé doupě se zase mění z nevzhledného chlívku v útulné hnízdečko. Uklidňuju se. Zalezu do postele a dojídám zákusek. Zítra si budou o mě v práci špitat, Marika se vyšvihne o pár stupínků výš. No a co? S požitkem se protáhnu a všechno napětí odevzdám denníku. Je mi líp. Srdce mi opět pulsuje svobodným rytmem. Ocitám se vysoko, práce, kolegové, problémy nabývají velikosti mravenců. Obloha vědomí se rozjasnila. Ať si lidé semletí konvencemi o mě myslí a říkají, co chtějí. Kašlu na ně. Nenechám se zalísovat do formy, kterou pro mě připravili, nalíčili, uchystali. Nenechám se vyhnat ze soukromého ráje, který je jen můj, v kterém jsem šťastna. Budu ho budovat, zvelebovat, užívat. Zamknu ho na dvacet západů a na dveře napíšu tučným písmem: NÁVŠTĚVY NEPŘIJÍMÁM!