Let do nebe

Let do nebe

Určitě jste to také zažily. Tu chvíli, kdy si pomyslíte Kdybych tady nebyl/a, bylo by všem líp, Pro svět nic neznamenám, proč tady dál být atd...a taky určitě znáte ty řeči Kdybys odešel/odešla bylo by to všem strašně líto, Možná pro svět nejsi nic ale jednou pro někoho budeš svět atd..... a ten dotyčnej rádobysebevrah si řekne Jo to je pravda a je po akci....
Ale jsou také lidé, kteří vám sice něco takového řeknou, zatímco ve svých hlavách spřádají dál své temné plány jak urychlit běh života a zbavit se utrpení, které s sebou ta parodie nese....
A pak je třetí skupina. A v té jsem i já.
Nikdy jsem nebyla u psychologa nebo u nějakýho jinýho cvokaře. Nikdy jsem své plány nevytahovala před tou hrstkou přátel co mám. Nikdy jsem si nijak neubližovala. To jsou všechno způsoby jak na sebe upoutat zbytečnou pozornost. Ne. Já nechci na sebe upoutávat pozornost, já nechci pomoct.
Bude to krásné. Bude to dokonalé.
Kapky deště mi s tichou dokonalostí bubnutí na těle. Z tohoto místa mám nádherný výhled do celého města. Kdyby nepršelo sledovala bych západ slunce. Svůj poslední. Rozhlížím se. Ze všech ošuntělých paneláků v tomhle městě je tenhle ten nejošuntělejší a hlavně nejvyšší. Když jsem sem šla, bála jsem se. Léta tady žije jen splodina společnosti. Dole na ulici jsou jenom feťáci, občas tam proběhne dítě z lepší čtvrti, které se vsadilo s kamarády, že to dokáže. Auta tudy neprojíždějí, snad až na policejní hlídku. Ale ty si mne nevšimnou. Na to jsem moc vysoko.
Najednou mě někdo chytne za rameno. Neleknu se. Čekala jsem ji. Jsem ráda, že jsi tady, řeknu. Odpověď nečekám. Otočím se na ní. Je to jako bych se koukala do pokřiveného zrcadla.Obličej má poškrábaný, ruce a nohy poškrabané nebo popálené. Na jedno oko je slepá a vlasy má slepená krví. V druhém oku se leskne slza.
Víš, že tu už nemůžu být déle, řeknu. Přikývne. Kdo jiný by to měl vědět lépe než já?Usměje se smutně. Usměju se také a položím jí ruku na rameno. Děkuji žes byla vždy se mnou.Slza v jejím oku se spustí a pomalu putuje krvavými záhyby obličeje. To už andělé dělávají.Zašeptá a chytne mně za ruku. Po chvíli se zase tak smutně usmějeme a ruce pustíme. Sbohem, zašeptám. A ona zmizí. Poslední, co vidím, jsou slzy na její zničené tváři.
Přijdu k okraji. Věnuju poslední pohled tomu, co je pode mnou a zaměřím svůj zrak k nebi. Mezi ocelově šedými mraky tančí blesky doprovázeny dunivou hudbou hromů. Pozoruju jejich tanec. Tančí rychleji a rychleji....chce se mi tančit s nima, vždyť mně sami vyzývají, abych se k nim přidala....ale musím k nim doletět.....zavírám oči a roztáhnu ruce...v uších mi zní ta divoká hudba...kapky deště se mísí s mými vlastními slzami...proč vlastně pláču?...teď už budu svobodná....navždy....stačí jen, abych se trochu nahnula a už padám....a kapky mně doprovází....dál padám, padám, ale oči neotevřu, už jen chvíli, jen chvíli....konečně ucítím zvláštní tah, kdy přestávám padat a začínám letět....má černá křídla zachytila včas ten pád...já letím výš a výš, křídla mi máčí déšť ale to nevadí....za chvíli už budu tam nahoře, tančit s blesky....a až ten tanec skončí, přijdou si pro mně andělé a odvedou mně na místo, kde už nikdy nebudu trpět....vznáším se výš a výš....jsme volná....
A mezitím, co se má duše radostně vznášela k nebesům, mé zlámané tělo pomalu chladlo.....

Solitary Angel, 10.7. 2008