Zoufalství

Čekal v potemnělé místnosti. Jen on se svými myšlenkami. Posledním sledem jistých pohybů dokončil spíše rituální rozcvičku a nedočkavě pokukoval po těžkých ocelových vratech, dělících ho od pískem vysypaného prostranství. Už nepočítal, pokolikáté zas a znova hledá smrt. Vnímal poněkud tlumené šumění davu rozsazeného na již tradičně přeplněných ochozech, které do něho záhy narazilo jako takřka hmatatelná vlna. Skrze schválně pomalu se otevírající veřeje do místnosti spolu s hlukem vstoupilo snad až příliš ostré světlo. Teď už nespěchal, jeho okamžik nadešel. V klidu nechal oči, aby přivykly novým podmínkám. Až poté vykročil na písek. Shýbl se a nenuceně jej hrst promnul v dlani.
Dav ho vítal nadšeným povykem a on ho, jako vždy, ostentativně ignoroval. Koneckonců mu pro nic za nic neříkali Tichý zabiják...
Poprvé zabloudil zrakem k protější straně arény. Před na chlup stejnými vraty, jakými přišel i on, se tyčil jeho soupeř. Byl více než impozantní postavy a svaly měl snad i na svalech. Takové získáte jen pravidelným navštěvováním posilovny spojeným se steroidovými hody.
Reproduktory zesílený hlas vyvolával jména obou soků a aktuální kurzy. Podle všeho si nevedl nijak špatně, přeci jen byl stále neporaženým šampionem arény.
S jistotou sobě vlastní mu vyrazil vstříc. Úsměv na rtech a čistá mysl. Byl nebezpečný a moc dobře to o sobě věděl. Zezačátku ho lidé podceňovali. Ono jim není co vyčítat. Něco málo nad sto osmdesát a sotva pětašedesát kilo zrovna moc respektu nevzbuzuje.
Na svou schopnost, či spíše přirozenost přežít přišel při svých návštěvách prohnilých čtvrtí, ještě prohnilejších měst, ze kterých se vracel zbrocený krví a jen málo z ní byla jeho vlastní. Hledal smrt a ona se mu úspěšně vyhýbala. Ztratil důvod žít, ale na druhou stranu nehodlal dát svou kůži nijak lacino.
Tak ho osud zavál na legendární písky znovuotevřené Římské arény. Koloseum. On sám prakticky obnovil lesk starých gladiátorů. Neohrožených hrdinů, miláčků davů. Zde se čas od času našel někdo, kdo mu byl alespoň částečně důstojným soupeřem. Tenhle to zjevně být neměl. Taková hora svalů se jednoduše nemůže pohybovat dostatečně rychle, aby ho mohla vážněji ohrozit. Pravda, obouruční kladivo, které svírala paže o průměru jeho stehna jako dětskou hračku, by leckoho nadobro vykolejila. Ale on nebyl leckdo, on byl Tichý zabiják. A všichni opět uvidí, co to znamená.
Ukázkovou piruetou se vyhnul smrtící ráně a ťal soupeři po slabinách. Ten se seknutí až s urážlivou lehkostí uhnul a hlavice kladiva se již z výšin snášela na hlavu Tichého zabijáka. Na poslední chvíli se mu ji podařilo vlastní čepelí vychýlit z dráhy a ta neškodně udeřila do křemenných zrnek, pokrývajících zem. Dav vřel. Povzbuzoval stejnou měrou svého šampiona i jeho vyzyvatele. I oni vycítili, že dnešní souboj nebude z těch rychlých ani jednoznačných. V reprízách a podrobných rozborech bude plnit televizní stanice ještě dlouhé týdny. Pokud má někdo šanci Tichého zabijáka porazit, pak tento hromotluk.
Šampion se na obra se zájmem usmál. Tohle dost dobře mohl být konec, který tak dlouho pokouší. Uvidíme. Nějakou dobu uvázl boj na mrtvém bodě. Oba soupeři krváceli z menších šrámů, ale obr nevypadal, že by ho to nějak vysilovalo. Tichému zabijákovi pomalu docházela trpká skutečnost. Jestli ho rychle nedostane, podívá se jeho mozek na exkurzi mezi zrnka písku. Když čelil smrti zpříma, nějak se mu k ní nechtělo. Uvědomil si, co mu ještě v životě zbývá udělat. Musí se pomstít. Za to co mu provedl by měl platit. Věděl, že jí tím ublíží, ale… čert to vem!
Vlna vzteku se v něm vzedmula jako nezadržitelný příval. Nová síla se vlila do znavených svalů. Neskončí to tady a teď! S novou motivací se vrhl proti obrovi – nejspíš čistě proto, protože byl první na ráně. Konečně došel k rozhodnutí, které tak dlouho odkládal. On se pomstí a bude to stát za to. Ďábelský škleb na jeho tváři se ještě prohloubil, když čepel jeho meče zajela do svalu. Útočil s takovým nasazením jako nikdy. Krev v divokých obloucích stříkala na všechny strany. Ani takový soupeř, jakým obr bezesporu byl, neměl nejmenší šanci se mu postavit. Nestavte se do cesty šelmě, zvláště když je na lovu.
Obrova obrana postupně slábla, pohyby byly čím dál pomalejší a pomalejší. Ve velkých hnědých očích se zračil živočišný strach. To Tichého zabijáka jen povzbudilo, aby zasazoval rány ještě rázněji a brutálněji. Zanedlouho hromotluk klečel zkrvavený u jeho nohou. Válečné kladivo leželo osamoceně v rozrytém písku.
Ochozy vřely, ale Tichý zabiják se ani nepodíval, zda si přejí život či smrt. Neměl náladu na slitování. No rest. No mercy. No matter what! Pěkné životné krédo.
To, co následovalo, se nedalo nazvat jinak, než ryzí řezničinou. Nejdříve oddělil končetiny. Nevnímal obrův zoufalý řev ani oči prosící o rychlou smrt. Neměl se proti němu stavět, rozhodně ne na jeho půdě.
Jen tak mimochodem otevřel břišní dutinu. Z krvavé rány vyhřezly střeva i jiné orgány, které by měly raději zůstat uvnitř. Spokojeně sklepl z meče krvavé krůpěje, otřel ho a zastrčil do pochvy u boku. Nenuceně se otočil a vyrovnaným krokem mířil z arény. Za sebou nechával chrčícího nebožáka potýkat se se svými střevy a rozvášněné obecenstvo. O tomhle se bude mluvit ještě za rok.
Už nyní se těšil na nadcházející štvanici. Na mladé tváři se usadil vlčí škleb. Teď nebude bojovat jako Tichý zabiják, toho zanechal na krví nasáklém písku. Teď bude znovu sám za sebe a bůh buď milostiv těm, kdož se mu připletou do cesty…

* * *
Konečně ho našel. Ani ho to nestálo moc námahy. Ušklíbl se. Pár zlámaných kostí a dobře mířených úplatků udělá své. Lidé jsou tak předvídatelní. Pokud tedy zrovna nejste zaslepení city.
Vypadal přesně, jak má vypadat někdo, kdo vám bez skrupulí za zády přebírá dívku vašeho srdce, až jí nakonec zblbne hlavu. Ztělesnění odpornosti a vůbec všech vlastností, kterými opovrhujete.
Byl o něco vyšší než on, tmavé vlasy i oči. A ke všemu měl velice nechápavý a tupý výraz. Vzpamatoval se až po první ráně, která mu s libozvučným křupnutím rozdrtila nosní přepážku.
Tohle bylo osobní, umlátí ho holýma rukama, nedopřeje mu rychlou smrt. Za to, co si kvůli tomu parchantovi vytrpěl, si něco takového jednoznačně nezaslouží.
Na to, že ještě před nedávnem býval šampionem, si proti němu jeho soupeř nevedl až tak špatně. Oba krváceli ze rtů, obočí a vůbec z míst, ze kterých povětšinou krev při rvačkách tékává. Snažil se boxovat, ale on byl vtělením pomsty v lidském světě a škola v aréně byla nadmíru tvrdá. Slabí nedostávají druhou šanci. Nikdy.
Nakonec ho to přestalo bavit. Nakopl svého soka do holeně, vrazil koleno do břicha a dalším účelně posazeným kopem ho poslal na všechny čtyři. Následující rozmáchlý úder ze strany do žeber ho vyhodil do vzduchu, kde se přetočil a dopadl tvrdě na záda.
Poloha ležmo, přesně tak si ho vždycky přál vidět. S pocitem zadostiučinění mu obkročmo nasedl na hrudník a jal se mu systematicky zpracovávat obličej pěstmi, až pozbyl lidských rysů, které se utopily v krvavé kaši.
Z místa, kde kdysi bývaly ústa se dral vysoký kvílivý zvuk, ze všeho nejvíc připomínající kvičení podsvinčete. Jak něco tak ubohého mohlo zničit jeho sny? Sakra! Poslední mocnou ranou mu rozdrtil hrtan a nechal ho, ať se pomalu udusí.
Sesunul se zády opřený o zeď, spokojený sám se sebou. Až nyní mohl vypnout. Dolehlo na něj vyčerpání posledních dní. Teď už ztratil i poslední důvod k životu. Měl by vypadnout, než přijde, ale nějak mu na tom nezáleželo. Unaveně si otřel krev z čela.
Právě v tu chvíli se otevřely dveře. V nich stála ona. Nádherná snad ještě o něco více, než si pamatoval. Chřípí podráždila její vůně. Stále důvěrně známá. Chtěl něco udělat, nevěděl co. Podívala se na mrtvolu svého milence, avšak k jeho tělu nezamířila. Rozhodně odvrátila hlavu. Drahnou chvíli si vzájemně hleděli do očí. Ani jeden nic neřekl, ale jejich oči byly plné společné historie.
Klekla si k němu a on ji chytil kolem pasu, jeho ruce tam směřovaly úplně automaticky. Skoro jako za starých časů, kdy to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Po tvářích jí tekly slzy, vlastně jim oběma. Konečně zase vnímal svět na plný úvazek. Její blízkost v okamžiku znovu zažehla mnohokrát zatracované city. Stále ji miloval nade vše ostatní. Bez otázek a pochybností. Cítil, jak mu z kapsy vytahuje nůž. Nijak se nepokusil bránit. Věděl, co přijde. Vždycky říkal, že ona je jediný člověk na světě, který ho může beztrestně zabít. Nejspíš byla vůbec jediný člověk, kdo ho zabít dokáže.
Zarazila mu čepel do boku. Ignoroval bolest, křečovitě ji k sobě přitiskl a konejšivě hladil po zádech. Vzlykala. „To bude dobrý,“ šeptal jí do ucha. „Všechno bude dobrý, lásko.“
Jejich rty se setkaly, v tu chvíli by se emoce ve vzduchu daly krájet. Poslední polibek, prosycený dlouho potlačovanou touhou, vášní a měděnou příchutí krve. Cítil její ruce, kopírující křivku jeho zad, její tělo těsně se tisknoucí k jeho. Mohl vnímat splašený tlukot milovaného srdce. Došel na konec a byl šťastný.
Teď už držela spíš ona jeho. Spolu s krví, valící se z hluboké rány v boku, ho kvapem opouštěly síly. Chtěl jí říct, jak moc ji miluje, ale rty ho neposlouchaly, jen se dál poddávaly těm jejím, vychutnávajíc poslední sladký okamžik. Věděl, že ho k sobě tiskne, ale dotek už necítil. Byla mu zima. Zavřel oči, ještě vnímal vůni jejího horkého dechu.
Když držela v klíně jeho hlavu a dokola zoufale volala jeho jméno, už ji neslyšel.