Sbohem, Lásko

Sbohem, Lásko

Je noc.
Temnota se prolíná s úzkostí.
Všude je klid.
Tíseň na každém kroku.
Blíží se bouře.
Začíná foukat vítr. Větve se kymácí.
První kapky deště dopadají na zem.
Vítr sílí.
Zahřmí.
Vítr sílí čím dál víc. Rve ze stromů listy.
Další zahřmění.
Oblohou projede klikatý blesk.
A rozpoutá se hotové peklo…

Je venku.
Sama.
Déšť se mění v liják.
Studené kapky ji bijí do těla. A míchají se s jejími slzami.
Ano, pláče.
Vichřice zmítá jejím tělem. Donutí ji padnout na kolena.
Větve praskají. Lámou se. A řítí se k zemi.
Obloha se zlověstně zableskne.
Kousek od jí uhodí blesk.
Strom se vyvrací.
Příroda běsní…

Cítí strach. A beznaději.
Hrdlo má sevřené.
Těžce dýchá.
Chvěje se.
Opustil ji Bůh.
Musela říci Sbohem. Lásce.
Zbyla jen prázdnota. A bolest.
Srdce rozervané na kusy.
Miluje. A proto trpí.
Touží být s ním. Musí být sama.
Chce ho svírat v náručí. A má jen prázdnou dlaň.
Pláče. To jediné smí.
Kolem ní rozbahněná zem. Boří se do ní.
Nemůže vstát. Už nemá sílu.
Natahuje ruku. K nebi…

Nebe se otevírá.
Bouře ustává.
Vítr slábne.
Sestupuje k ní Anděl.
Sevře její ruku ve své.
Pomůže jí vstát.
A říká Pojď.
Následuje ho.
Stoupají vzhůru.
Tam nahoru.
Nebe se uzavírá…

A nocí se nese jen tiché
Sbohem, Lásko. Nikdy na Tebe nezapomenu…