Hluboko

Hluboko…

Velmi hluboko…Tam, kde myšlenky se bojí jít, tam ukrývám své největší tajemství…je to bolest a hořkost zároveň…Nevím, jak se toho zbavit a děsím se, protože nevím, jestli to vůbec chci…třeba to tak má být…třeba tak odpykávám své “zlo”, které jsem za celý život udělala - někdy vědomky, někdy nevědomky…většinou s dobrým záměrem, ale špatným koncem….
ale takový už je život…člověk nic nenadělá…může se s tím jen smířit, anebo jako já…odpykávat trest…

Nevím, jak dlouho ještě…třeba mi už bylo odpuštěno a jediný, kdo ještě má odpouštět...jsem já sama…

Poznám, kdy nastane ten pravý čas…nastane až se budu usmívat, přestože bude pršet a obloha bude zakabocená po celý den…týden…měsíc…

Poznám, kdy nastane ten pravý čas…nastane, až budu mít dobrou náladu a budu se smát na celé kolo, jen tak… bez důvodu…

Poznám, kdy nastane ten pravý čas…nastane, až mě mé “můry” přes den přestanou doprovázet i v noci…

Poznám, kdy nastane ten pravý čas…nastane, až má bolest a hořkost přestane proudit po celém mém těle a přestane mě doprovázet na každém kroku…

Poznám, kdy nastane ten pravý čas…nastane, až se se vším, co se kolem mne děje, prostě smířím…

Cítím, že ještě ten čas nenadešel…

…což je škoda…