Hospoda Života

Dnes byl den jako všechny ostatní, v místnosti seděli stejní hosté jako vždycky.
Pan hostinský, vlastním jménem Klement Terra, byl starý a milý pán.
Jeho červený kulatý obličej s vráskami zdobil krátký a stříbrem již značně protkaný plnovous.
Šedé byly také jeho vlasy a přestože v mládí měl krásnou bohatou kučeravou kštici, dnes
zbylo jen pár vlásků a uprostřed hlavy jako měsíc svítila velká pleš.

Pan Klement byl smutný případ špatně zvoleného zaměstnání. Bavilo ho pracovat v klidu
na zahradě, okopávat rajčata a přesazovat květiny. Už si ani nebyl jistý, proč si vybral
povolání hospodského. Snažil si vzpomenout na dobu, když ještě nepracoval v hospodě, ale nikdy
si nevzpomněl - měl pocit, že hostinským byl odjakživa. Napadlo ho sice mnohokrát, že pověsí
své zaměstnání na hřebík, ale nikdy neměl dostatek odvahy k činu.

"Vrchní," křiknul uhlazený elegán, luskl prsty, vytáhl z krabičky drahou cigaretu a zapálil si benzínovým
zapalovačem. Měl oblečený luxusní šedý oblek a na kravatě zlatou sponu s diamantem..
"Jistě pane Letarge, hned jsem u Vás," zavolal hostinský, obsloužil vedlejší stůl a přiběhl
na svých otylých nohách.
"To ti to zase dneska trvá"
"Velice se Vám omlouvám, ale jak jste si jistě všimnul, tak mám dnes plno hostů a maličko nestíhám"
"Ale tohle mě vůbec nezajímá, já jsem host a mám snad právo na okamžitou obsluhu."
"Už se to nikdy nestane, slibuji, co si budete přát?"
"Chci jednu kávu a popelník."
Pan Klement odešel, uvařil kávu a s popelníkem se vrátil ke stolu. Pan Letarge se na něj ani nepodíval
a začal si listovat v burzovních novinách.

"Už tu čekám čtvrt hodiny a to pivo nikde!!! Bude to ještě dneska? Sakra!" vykřikl malý svalnatý
muž v bílém tílku.
"Moment" odpověděl zoufale pan Klement a rychle natočil jedno pivo.
"Jedno pivo pro pana Potesta," řekl hostinský a položil ho na stůl.
"Co na mě tak zíráš? Máš nějaký problém? Mám ho jednou provždy vyřešit?!" zeptal se Potesta a postavil se.
"Ale pane, já na Vás nekoukám, to bych si nedovolil," bránil se pan Klement a sklopil pohled do země.
"Co mi to tu kecáš? Já snad vidím kam čumíš a kam ne, nekecej mi tady!" řekl Potesta a uhodil chudáka
hostinského do obličeje. Hostinský spadl až k vedlejšímu stolu, kde seděl Letarge. Hlavou se udeřil do
jeho židle, ale Letarge se ani nehnul; jen si odsunul trochu židli a pokračoval ve čtení svých novin.
Pan Klement s námahou vstal a kapesníkem si otřel krev z úst. Dopotácel se k pultu a sednul si za něj
na stoličku.
"Tady máte sklenici vody", řekla Esperanza, dívka, která mu pomáhala umývat nádobí.
"Děkuji ti děvenko, co bych si tu bez tebe počal, vždyť ty jsi to poslední, co mě tu ještě drží na nohou,
nebýt tebe, tak opravdu nevím, jak bych tady vydržel."
Esperanza se usmála a otřela panu Klementovi krev, která mu stále tekla ze rtu.
"To bude dobré," utěšovala ho "já věřím, že jednou všichni hosté odejdou, vy svou hospodu zamknete
a budete už jenom v klidu pěstovat svou zeleninu."
"Kéž bys měla pravdu holčičko, ale ono to není jen tak, vyhodit hosty a zavřít hospodu. Já ty hosty obsluhuju
celý svůj život a nedokážu s tím jen tak přestat"
Esperanza ho pohladila po ruce a odešla do kuchyně.

K pultu se přišural starý žebrák, opíral se o dřevěný klacek a odporný zápach ho provázel na každém kroku.
"Neměl by pan Klement pro starého Nongráta slzičku kořaličky?" zahuhlal a utřel si nos do špinavého
rukávu.
"Pane Paupertus, vždyť mi nikdy nic nezaplatíte, jak mám k tomu přijít?!Dobře, ale dnes opravdu
naposledy," odpověděl pan Klement a nalil do skleničky pálenku.Žebrák ji popadl a vypil až do dna. Popotáhl nosem a položil sklenici na pult.
"A co takhle kousek chleba pro mýho Morba?" zeptal se Nongrát Paupertus a vytáhl z kapsy starou vypelichanou krysu.
Pan Klement vytáhl z šuplíku chléb, ukrojil skývu a podal ji žebrákovi.
"Pane Paupertas, každý den vás i tu vaši krysu živím a nikdy nic nechci, tak mě napadá, co kdybyste mi například
někdy pomohl v hospodě? Stačilo by čas od času zamést nebo vytřit podlahu. Co říkáte?"
"Zbláznil ses člověče, s čím to na mě chodíš? Nech mě na pokoji! Jakým právem mi tady říkáš, co mám dělat? Já jsem
svobodný člověk a můžu si dělat co chci!"
"Já jsem Vám to jenom zkusil navrhnout, myslel jsem si, že jste mi třeba vděčný za to, že vám nalévám a nic za to
nechci."
"Jsi směšný. Co kdybys mi radši nalil, místo toho, aby ses o mě takhle staral?"
Pan Klement si povzdech, dolil Nongrátovi a šel se podívat, jestli nějaký host něco nepotřebuje.
Pan Klement se už mnohokrát rozhodl, že starého Nongráta vyhodí. Vždycky ale zvítězila lítost
a Nongrát byl obsloužen zdarma. Věděl o sice něm, že je to chudák, ale také věděl to, že se nikdy nedočká ani poděkování. Nongrát si zase byl vědom
dobroty pana Klementa a bez výčitek jí využíval.

"Budete jíst, pane Sumsitanafe?" zeptal se pan Klement hubeného vousatého muže sedícího v rohu hospody.
"Neruš, rozmlouvám se svým pánem" odsekl a zavřel oči a začal mumlat modlitbu.
"Já ale nikoho nevidím, s kým mluvíte?" zeptal se pan Klement.
"S mým pánem. Ty snad pochybuješ o existenci mého pána?! Ty ubohý bezvěrče! Můj pán mi nařizuje, abych ztrestal
každého, kdo pochybuje!" vykřikl a vytáhl z boty karabáč.
"A-ale pane, vždyť já o nikom nepochybuju, já se jen zeptal s kým mluvíte..."
"Ty lháři! Pochyboval si, nepopírej to! Lhář se musí potrestat!" vykřikl a šlehnul karabáčem ubohého hostinského.
"Jen mu dej, zaslouží si to," křičel Potestas, "přitlač, ať ho to bolí."
Pan Klement se nebránil, ležel na podlaze a nechal se bičovat. Byl silnější než hubený Sumsitanaf, ale neměl
odvahu se bránit.
Sumsitanaf se unavil, přidal ještě pár kopanců a usedl zpět ke stolu. Pan Klement se odplazil k pultu a vysíleně
se o něj opřel.
"Pane Terra, koukněte se, co vám ty hosté udělali! Už je konečně vyhoďte a zamkněte před nimi tuto hospodu," řekla Esperanza
a začala ho ošetřovat.
Pan hostinský ale neměl sílu cokoliv odpovídat. Ležel zmlácený a vysílený na zemi a bylo mu všechno jedno.
Začal pochybovat o smyslu své práce. Proč je vůbec tady, má to nějaký smysl, tohle všechno? Člověk se snaží
v klidu hospodařit a hosté mu to bezdůvodně ztěžují.

"Jsem asi moc slabý na to abych se jim postavil, abych byl jako oni," pomyslel si.
"Ale kdybych začal být jako oni, byl bych to stále ještě já? Nebyl bych někdo horší? Stal bych se přece tím,
koho nenávidím a koho se bojím. Co když tohle je ten pravý důvod, proč u mě všichni již takovou dobu denně sedávají? Nechtějí snad, abych se stal jedním z nich? Sice se mnou manipulují, ale pořád jsem ještě alespoň trochu
sám sebou. Nesmím se podvolit," rozhodl se pan Klement.

"Hospodo!" zavolal muž sedící u největšího stolu a vyrušil přemýšlejícího hostinského.
"Už běžím," zasípal pan Klement a namáhavě se zvednul.
"Chtěl bych se najíst, přineste mi všechno maso, co tu máte. Je mi jedno, kolik zvířat kvůli tomu budete muset zabít."
"Ale pane, já tu mám akorát jednu krávu a tu potřebuju na mléko."
"Já nejsem zvyklý na tento přístup, okamžitě ji zabij a uvař, nebo budeš litovat!"
"Pane Potentate, prosím vás, ta kráva je moje skoro jediná obživa. Tohle mi nemůžete udělat!"
"Co na tobě záleží! Ty jsi jenom jedinec, hlavní je kolektiv. Tu krávu zabiješ a tím prospěješ ostatním."
"Ale jak tím prospěju kolektivu, když tu krávu přece sníte sám?"
"Ano, to je pravda, ale já se o ten kolektiv starám, řídím ho a říkám mu jak má myslet.
On mě potřebuje a když sním tvoji krávu, tak budu silný a můžu dál vládnout."
"Ale proč ho řídíte? Člověk by se přece měl rozhodovat a žít sám podle své vůle. Nemůžete mu rozkazovat, jak žít!"
"Proč bych nemohl?! Člověk je přeci primitivní stádní tvor, on musí mít svého vůdce, někoho kdo mu přesně řekne
co musí a co nesmí dělat, o čem může a nemůže mluvit, o čem může a o čem nesmí přemýšlet. Člověk nemá používat mozek, pokud k tomu nedostane pokyn. Mým cílem je všem odstranit mozky, aby lidé mohli jenom slepě poslouchat"
"Ale tím bychom přeci ztratili svobodu a to je přeci to nejdůležitější co máme."
"Svobodu? Co je to vlastně svoboda? Jenom malá daň za režim naprostého pořádku a klidu.
Kdo by válčil, když není důvod? Všichni by byli spokojení a šťastní. Myslím tím opravdově šťastní, protože by nemohli
přemýšlet o tom, jestli by nemohlo existovat ještě něco jiného. Něco, co by se mohlo zdát jako něco lepšího, ale NIC lepšího NENÍ!"
"A co režim kde by si lidé vládli sami?"
"Ha, ta směšná demokracie! Vládnout si sami? Nesmysl, člověk si neumí vládnout sám, je hloupý a slabošský. Ty jsi taky takový.
A koukej mi přinést to hovězí, hned! Je to přece taky pro Tvoje dobro"
Pan Klement zmateně odešel. Věděl, že musí plnit přání hostů. Vytáhl nůž a šel do chléva.

"Krávo,Kravičko, je mi to líto, ale musím tě zabít, pan Potentat si to přeje"
Vzal nůž a přiblížil se jím k jejímu krku. Kráva se na něj podívala svýma smutnýma očima a v tu chvíli si pan Klement
uvědomil, že se chová přesně jako ten člověk, kterého mu pan Potentat popsal. Nechal krávu být, a dostal takový vztek, že se rozběhl zpět do hospody.

"Už vás mám všech dost! Nenechám vás se mnou nadále manipulovat, končím s vámi. Okamžitě vypadněte!" zakřičel na hosty a
šermoval ve vzduchu svým nožem.
"My klidně odejdem, ale ty sám nás ještě pustíš zpátky," řekl s lehkým úsměvem pan Potentat a jako jeden muž se
všichni zvedli a odešli. Jen krysa Morbos zůstala, seděla na zemi a koukala na pana Klementa.
Ten za nimi zavřel dveře a zamknul.
"Už je klid, teď se budu věnovat konečně své zahrádce a nikdo mě už nikdy nebude ponižovat, ani se mnou manipulovat,"
pomyslel si hostinský a chtěl se odebrat na zahradu. Zastavil se však a najednou si uvědomil tu strašnou pravdu.
Je hospoda bez hostů stále ještě hospodou? Není náhodou již něčím neuplným, nebo spíš nesmyslným? A pokud je on
hostinským bez hospody...

Pan Klement se vrátil ke dveřím, otevřel je dokořán a zavolal na hosty. Potom vzal nůž a šel do chléva...